Byla jsem aupair: Konec dobrý, všechno dobré (část 7)

Když jsem mou cestu jako aupair začala sepisovat, tak jsem snad ani původně neměla v plánu brát to takhle obšírně. A to jsem se to snažila zkracovat, co to šlo. Každopádně, dnes už je to opravdu poslední díl a bude o mém návratu a zpětném hodnocení.

Čas letěl jako blázen a byl tady můj poslední týden v Anglii. Předvánoční nákupy nabíraly na obrátkách a já ladila poslední dárky. Jelikož jsem věděla, že věci budu muset vtěsnat do dvou kufrů, začínala jsem také dost třídit a vyhazovat. Všechny kravinky, nepotřebné pytlíčky, sáčečky, vytahaná trička a podobné blbosti letěly do koše. Na své historické minimum se dostala i má sbírka kosmetiky. Měla jsem vše vypočítané tak, že to dopotřebuji a vyhodím v Anglii. Domů jsem tak nevezla skoro nic, což nebyl úplně dobrý nápad, protože hned první den po příletu jsem musela nutně na nákupy, protože jsem neměla ani deodorant, pudr nebo kartáček na zuby. A například má sbírka laků na nehty čítala tehdy celé čtyři kusy! I tak ale kufry nakonec praskaly ve švech a byly nacpány dárky  a hromadou mého nového oblečení a botů. 

V posledním týdnu mě také skolila menší viróza, a tak jsem velkou část dne trávila v posteli. Poslední sobotu jsem se vydala na nákupy jídla, které jsem chtěla přivést domů a také na rozlučkové posezení s Egitou, litevskou kamarádkou, kterou jsem si tam našla.

A byl tady den D - 11. prosince 2011 a já byla připravena k odletu. Loučení s rodinou bylo velmi vlažné. Musíte si uvědomit, že oni už měli těch aupair hrozně moc a každá jim prostě za nějakou chvíli zmizela z života, a tak už to prostě nijak neprožívali. Jednoduše mi zamávali a bylo to. Odvezli mě na letiště a když jsem je ujistila, že dál už to zvládnu sama, dali mi poslední goodbye a zanechali vlastnímu osudu. Na letišti jsem nakonec ještě díky zpoždění trávila celých pět hodin, ale to už byla maličkost. Už dnes v noci se vyspím ve své vlastní posteli!!

Zatímco let do Anglie jsem vůbec nevnímala a byla hrozně nervózní, tentokrát jsem si sedla hezky k okýnku a kochala se celou cestu pěkným výhledem. Zvykat jsem si také začala na všudypřítomnou češtinu. Bylo to docela zvláštní. Sice jsem s ní byla skrz internet a skype v kontaktu pořád, ale tak nějak jsem byla zvyklá, že když jsem byla venku mezi lidmi, tak se mluvilo anglicky a když jsem nechtěla, nerozuměla jsem a nemusela poslouchat cizí rozhovory. Jenže letadlo bylo plné Čechů a Slováků a najednou jsem rozuměla úplně všemu. Úplně nejlépe to vystihla paní sedící přede mnou, která patřila k anglicko - české rodině a všichni mluvili tak napůl česky napůl anglicky. Tato paní při startu letadla prohlásila - Čeština is back. A nešlo to v ten moment říct lépe. :-)

Let byl opět velmi krátký, netrvalo dlouho, letadlo přistálo a na maličké hale nesměle blikal nápis Brno Tuřany - byla jsem doma. Chvilka napětí, jestli se mnou přiletěly i mé kufry a poté už následoval ten vytoužený okamžik, který jsem si v hlavě poslední týdny přehrávala pořád dokola - setkání s mou rodinou. Nikdy v životě jsem je neviděla raději než v tento okamžik....

Následovaly čtyři týdny, která jsem strávila v poklidu a teple domova. Užila jsem si vysněné Vánoce, nechala si vařit česká jídla a postupně navštěvovala všechny známé a kamarády. 

Návrat do reality
Počátkem ledna už ale nezbývalo nic jiného, než se naplno vrátit do reality a začít žít zase ten můj opravdový život s opravdovými problémy. Až v tento moment vám dojde, jak byly všechny ty problémy a chmury v Anglii maličké a malicherné. Toho půl roku jsem tam vlastně žila takový pseudoživot v pseudoroli s pseudoproblémy. Ano, občas to bylo těžké a ukápla nějaká ta slzička, ale vše mělo svůj konec a už se k tomu nikdy nemusím vracet. Tohle už těžko jde říct o tom skutečném životě. Jestli jsem na začátku říkala, že nejtěžší je to rozhodnutí, že vyjedete, tak druhá nejtěžší věc je právě tento návrat do reality. Všechny problémy, před kterými utíkáte, na vás počkají a po návratu vás pěkně doženou. Vrátit se po půl roce žehlení a uklízení výkalů po psech do školních lavic, učit se na zkoušky, psát diplomku, shánět si bydlení a mnoho dalšího, to je opravdu šok. Nakonec se ale i tohle vstřebá a zůstanou už jen vzpomínky a nabyté zkušenosti...

Angličtina
V rychlosti se ještě pokusím popsat moji angličtinu, protože jste se na to několikrát ptali. Moje cesta s angličtinou nebyla nikdy lehká. V prehistorické době, kdy jsem já chodila na základku, jsem neměla možnost volby. Učitelka angličtiny tehdy nebyla na skladě a já jsem musela chtě nechtě začít s němčinou. Té jsem se také následující roky držela a také z ní maturovala. V patnácti jsem k tomu sice angličtinu přidala, ale měla jsem tu smůlu (a také jsem byla blbá), že jsme byla taková laxní skupina, kterou ještě navíc měla na starost učitelka, co moc učit neuměla a všechno jí bylo jedno. Ve finále to dopadlo tak, že po čtyřech letech jsem neuměla anglicky skoro vůbec. Ano, byla to chyba. Měla jsem možnost naučit se anglicky pohodlně a zadarmo. Jenže, vysvětlete tohle puberťákovi. Dohnalo mě to samozřejmě záhy. První dva roky na vysoké jsem se angličtině úspěšně vyhýbala a zapomněla i to málo, co jsem uměla. A ve finále jsem měla moc dobrý nápad, zapsat se na kurz pro mírně pokročilé, který byl navíc klíčový k tomu, abych studium mohla vůbec ukončit. Dopadlo to samozřejmě špatně. Testy jsem opakovaně psala tak na 30% a nebyla šance to za nějaký týden dohnat. A tak se mé studium kvůli tomu prodlužovalo o rok. A já tedy měla čas resty z minulosti dohnat. Ještě před odletem jsem prošla intenzivním kurzem pro začátečníky a v Anglii jsem startovala s levelem A2. Měla jsem základní slovní zásobu, hlavně tu pasivní. Uměla jsem složit jednoduchou větu a zeptat se na základní věci. Poté jsem byla natvrdo hozena do vody a musela jsem plavat. Hodně lidí se toho bojí a já samozřejmě měla strach také, ale když prostě musíš, tak musíš a ono to prostě jde. Angličané jsou na cizince zvyklí, ocení každý pokrok, pomůžou, jsou chápaví a nikdo se na vás nedívá skrze prsty, že mluvíte jako trotl. Jen musíte počítat s tím, že čím nižší level je vaší angličtiny, tím jsou ty začátky těžší. Ale nějak to jde vždycky. 
Ze začátku jsem hodně seděla nad gramatikou a doučovala jsem se věci, které jsem nutně potřebovala k přežití. Hodně jsem poslouchala, ať už rodinu, ostatní lidi nebo televizi. Pokrok byl rychlý a já se každým dnem zlepšovala. Nebylo dne, kdybych se nenaučila nové slovíčko nebo frázi. Po pár týdnech mě přestalo děsit, že na mě někdo mluví anglicky a že mu musím odpovídat. Bylo to přirozené. Později jsem se začala učit jako malé děti. Jednoduše jsem papouškovala to, co jsem slyšela jinde. Nejdříve slova, potom celé fráze. Nejlepší na tom je, že to vše máte spojeno s tou situací, kdy jste se to naučili a narozdíl od uměle nabiflovaných slovíček na test, už se vám to nikdy nevymaže z paměti. Po půl roce jsem dokázala naprosto bez problémů konverzovat o každodenních tématech. Měla jsem v sobě jistotu, že kdykoliv kdekoliv na mě někdo promluví anglicky, nějak se s ním domluvím a vůbec mě tahle představa nestresovala.  Pokulhávala jsem však v gramatice a odbornější slovní zásobě. Před klíčovým opakováním zkoušky jsem musela právě gramatiku ještě hodně dopilovat a pukala jsem zlostí, jak neskutečný rozdíl je mezi reálnou angličtinou a tím paskvilem, co se učí u nás na školách! Zkoušku jsem ve finále udělala, ale s dovětkem paní profesorky, že jde vidět, že očividně nemám na angličtinu talent. Ano, asi nemám,a má gramatika je dodnes slabší, ale když mě někdo na ulici osloví anglicky, v klidu mu poradím, ukážu cestu a řeknu cokoliv, co potřebuje. A to je podle mě, pro život, mnohem důležitější.

Konec dobrý, všechno dobré
Dnes už je to rok a půl od mého odjezdu do Anglie. Můžu tedy rekapitulovat. Svého zběsilého plánu ani v nejmenším nelituji. Bylo to bláznivé, těžké i stresující, ale stálo to za to. Přivezla jsem si neskutečné množství zážitků, které mě obohatily a posunuly mě v mém životě dál. Jestli mi to něco vzalo, tak je to láska k psům a toustovému chlebu. To jsou věci, ke kterým jsem si ani po takové době, nedokázala znovu najít cestu. Na toustovém chlebu už si fakt nikdy nepochutnám a také si nikdy nepořídím psa. Ale nějaké oběti hold vždy musí být :-) 
Dalo mi to však mnohem více. Samostatná jsem byla vcelku dost už před odletem, ale tento půl rok to ještě více zocelil. Nyní vím, že se můžu stoprocentně spolehnout sama na sebe, že se o sebe dokáži postarat,  zvýšilo mi to sebevědomí, zlepšila jsem se v angličtině, naučila jsem se žehlit, mnohem lépe zvládám stresové situace i samotu, posunula se mi hranice toho, co až je nepořádek, vážím si své rodiny, svých přátel, svého mateřského jazyka i země, ze které pocházím a v neposlední řadě už vím, že sny jsou od toho, aby se staly skutečností...

Děkuji všem, kteří celý sedmi dílný  seriál zvládli přečíst a všem budoucím aupair přeji hodně odvahy a šťastnou ruku pro výběru rodiny.

Byla jsem aupair: Stahují se mračna (část 6)

Blížíme se do finále. Dnes vás čeká předposlední část o mé cestě aupair. Pokusím se shrnout tři měsíce, tak doufám, že se mi to podaří v nějaké rozumné délce a nebude z toho román. :-)

Prázdniny minuly, začínalo září a můj pobyt se přehoupl do své druhé poloviny. Září bylo ve znamení spousty změn, spousty špatné nálady ze všech stran a celkově to bylo asi mé nejhorší období. Sice tam se mnou stále byla Petra, další česká aupair, ale její pobyt se kvapem chýlil ke konci a s posledním zářijovým dnem mě opustila.

Co se však dělo v rodině. S novým školním rokem nastalo pár změn. Jedenáctiletý Finn začal chodit do jiné školy. U nás by to odpovídalo druhému stupni základní školy, ale u nich je to trošku jinak a byla to prostě jiná budova v jiné části města. Odcházel tedy každé ráno o něco dříve a doprovázela ho starší sestra Kitty, která tam také chodila. Nejmladší devítiletá Darci zůstávala na původní škole a pro mě nastala novinka - doprovázet ji do/z školy. Což bylo tak trošku zbytečné, ale maminka si to nenechala vymluvit. Škola byla necelých deset minut pěšky od domu, cesta byla klidná, kolem rodinných domů, neprotínala jí žádná frekventovaná silnice a pravděpodobnost, že by se jí něco mohlo stát, se rovnala nule. Vtipné na tom bylo i to, že sice do/z školy jsem jim musela doprovázet, ale jinak mohla naprosto samostatně chodit s kamarádkami ven a dost často si holky hrály na hřišti, které bezprostředně sousedilo se školou. Darci hodně maminku prosila, aby mohla chodit sama, ale ta na to nepřistoupila. A tak to Darci dávala náležitě sežrat aspoň mně. O ranním kolotoči už jsem mluvila dříve, na tom se nic nezměnilo. Klasické kolečko hledání věcí, připomínání, že už musíte jít atd. Při cestě se se mnou odmítala bavit, šla minimálně dva tři metry přede mnou/ za mnou. Ještě ráno to nebývalo tak zlé, protože jsem obvykle vycházely dost pozdě a musely jsme spěchat. Jenže odpoledne si musela popovídat s kamarádkami, zahrát si na honěnou, schovku a cesta, která jinak trvala sotva deset minut, se protáhla i na půl hodiny. Říct jí něco, rovnalo se, že na mě byla naštvaná ještě víc a později byla háklivá už i na můj káravý pohled, kterým jsem ji častovala. Byl to takový každodenní boj, ale v rámci možností se to dalo zvládnout. S tím člověk přece jen počítal, že se bude muset potýkat s neposlušnými dětmi.

Oxford Street: Ráj shopaholiků

Zvrat ale nastal i v jiných a zásadnějších věcech. Spolu s podzimem se nějak celkově změnila nálada v rodině. S největší pravděpodobností měli rodiče nějaké problémy v práci, a to se doma docela odráželo. Bavili se se mnou ještě méně, maminka byla ještě náladovější něž dříve, zmizela jakákoliv vstřícnost a ochota pomoct mi rozmluvit se anglicky. Měli svých problémů dost a já jsem tam byla tak trošku navíc. Zvlášť v kombinaci s tím, že i děti mou jakoukoliv pomoc odmítaly, jsem si připadala čím dál více jako vetřelec, který tam nepatří.
Ony nějaké ty náznaky byly už od prvopočátku, ale tehdy jsem se ještě uklidňovala tím, že se to zlepší, že to je jen ten těžký začátek a pak to bude dobré. Po třech měsících jsem se ohlédla a uvědomila jsem si tu krutou pravdu. Tady se nic nezmění, bude to stejné nebo ještě horší a co víc, další tři měsíce mám ještě před sebou...

Ten průběh září byl pro mě asi nejhorší. Bylo to tím, že už jsem tam byla hrozně dlouho, ale zároveň konec byl v nedohlednu, a to mě ubíjelo. Tím spíš, jaká nálada v rodině vládla a já jsem věděla, že líp už nebude. K tomu se začal pomalu, ale jistě vkrádat pocit stesku po domově. Z počátku jsem s tím problém vůbec neměla. Již před tímto pobytem jsem byla zvyklá bydlet na privátě v jiném městě a domů jsem tehdy dojížděla jen na víkendy, jednou dvakrát do měsíce.  V prvních týdnech mi paradoxně přišlo, že jsme si možná ještě blíž. Protože zatímco když jsem byla normálně ve škole, mamka mi volala maximálně tak jednou týdně asi pět minut, prostě jen tak čistě informačně, jestli vůbec žiju. :-) Jenže do Anglie mi volala téměř denně a protahovalo se to i na půl hodiny. A přiznám se, že mi to hrozně pomáhalo. Když se máte komu denně a hlavně česky vyzpovídat z každé kraviny, hned je vám lépe. 

Jenže nyní už to byly tři měsíce, kdy jsem neviděla rodinu, kamarády, známé. A i když mi všichni poctivě a často volali přes skype, začali mi chybět. A vše bylo opět zhoršeno tím faktem, že se to v následujících týdnech nezmění. V té době jsem hledala útěchu v nakupování dárků. Bloumala jsme bezcílně obchody a vždy když jsem narazila na něco, co by se mohlo líbit někomu z mých blízkých, hned jsem to brala a představovala si, jak mu to předávám, jak z toho bude mít radost. Byla to taková moje terapie. Jelikož byl můj návrat plánován zhruba na polovinu prosince, upnula jsem se jako malá na Vánoce. Už od září jsem o nich pořád mluvila, kupovala dárky a těšila se, jak si je už hezky v klidu doma užiju.

Do Vánoc však bylo stále daleko a já musela přežit i ty horší chvilky, které v rodině nastaly. Nevýhodou hlídání starších dětí, je mimo jiné to, že na vás můžou kdykoliv cokoliv napráskat, přibarvit si to tak, aby se to hodilo jim a i kdybyste se pokrájeli, maminka bude vždy věřit dětem, ne vám. O tom, že děti byly dost samostatné a mou pomoc či přítomnost striktně odmítaly, jsem už mluvila. Občas ale rodiče přišli s tím, že se dětem málo věnuji nebo že je dostatečně nehlídám. To když jsem si třeba odskočila na záchod, mezitím se dětičky pustily do jejich obvyklé rvačky a mamince potom řekly, že já jsem tam nebyla, že je neměl kdo rozsoudit. Jednou dokonce přišlo na ,,vážný" rozhovor, kdy se prý buď všechno změní nebo mě pošlou předčasně domů. Rodiče se snažili domlouvat i dětem, aby se mnou více komunikovaly. Po tomto rozhovoru se sice na pár dní vzduch opravdu vyčistil a všem se nám lépe dýchalo, nemělo to však dlouhého trvání a vše zase spadlo do starých kolejí. Nebylo nic, co by situaci zlepšilo. Rodiče stále frustrovaní z práce, navíc z ní jezdili domů čím dál později a já tím pádem hlídala dětí čím dál déle. Zatímco v létě přišly ze školy ve čtyři a v pět už byli rodiče doma. Nyní jsem u o půl třetí musela pro malou a pak s nimi trávila čas i do sedmi. K tomu se přidalo pochmurné počasí, začínalo se dříve stmívat, k tomu ti stále otravní a nevychovaní psi a já se snažila uklidňovat myšlenkami na mé vysněné Vánoce nebo aspoň nejbližší víkend, kdy jsem mohla z domu na chvíli vypadnout.

Nebyl však špatný úplně každý den. Jak už jsem psala několikrát, maminka byla neskutečně náladová a občas přišlo i na náladu veselou a pozitivní. To třeba, když děti o víkendu přespávaly  u kamarádů, a tak jsem s rodiči seděla se sklenkou vína u televize a vše bylo v naprostém pořádku. Hezky jsme si vykládali a svět byl zase jednou docela hezký. V jedné takové světlé chvilce mě přemlouvali, ať s nimi zůstanu na Vánoce a Nový rok. To jsem však striktně odmítla, na Vánoce už jsem přece měla úplně jiné plány.

Ke světlým stránkám patřily samozřejmě víkendy. Petra už si odjela, ale namísto ní nastoupila Ukrajinka Gabriela a objevila se také další aupair ve městě, Egita z Litvy. Ke komunikaci jsme sice musely používat angličtinu, která u nás všech nedosahovala zázračných kvalit a chvíli trvalo, než jsme se spolu naučily komunikovat, ale nakonec to šlo. Politiku a světový mír jsme spolu sice řešit nemohly, ale na jídlo, počasí, oblečení, nakupování a nářky o tom, co všechno nám naše hostitelské rodiny provádí, nám naše angličtina stačila dostatečně. Užily jsme si spolu spoustu skvělých chvil, nákupů i výletů. Jsem moc ráda, že jsem holky poznala a měla jsem se vždy na co těšit.

V průběhu října jsem také kupovala letenku domů (a připlácela rovnou dva kufry, abych ty mé obří nákupy měla jak převést) a mohlo tak začít oficiální odpočítávání. Díky předraženým předvánočním letenkám jsem svůj návrat o původní plán asi o týden uspíšila a den D byl stanoven na 11. prosince.

Dění v rodině se ani v následujících týdnech výrazně neměnilo. Obvyklý ranní kolotoč s chystáním do školy, útrpná cesta do ní, klasický úklid, odpolední vysedávání s dětmi u televize, pokus o nějakou konverzaci a hlavně se modlit, ať se do sebe zase nepustí a já nemám průser, že se o ně dostatečně nestarám. Večer dle nálady maminky, buď jsme seděla s nimi u televize nebo se raději uklidila k sobě do pokoje a těšila se na Vánoce. Přestože ta situace byla obdobná, jako v kritickém září, přece jen jsem to s postupem času snášela mnohem lépe. Už jsem si na tu svoji roli tak nějak zvykla, snažila jsem si užívat ty pozitivní chvilky a především, světlo na konci tunelu bylo vidět čím dál více a můj čas odletu se kvapem blížil. Čím kratší doba mi v rodině zbývala, tím více mi to bylo všechno jedno a dokázala jsem se povznést snad úplně nad cokoliv. Poslední týdny, dny...a pak už je stejně nikdy neuvidím.

Už vás svými nářky nebudu dnes dál trápit a velké finále si nechám na příští závěrečný díl. Je mi jasné, že se zase ozvou anonymové, tak proč jsem tam vlastně jezdila, když nemám ráda děti, když to nezvládám atd., tak bych ráda dodala, že ve finále to není zase tak černé, jak se může zdát. Samozřejmě jsem s tím počítala, že nebude každý den růžový a že to bude těžké. A když se na to dívám zpětně, tak ona to zase taková hrůza nebyla a přežila jsem to bez újmy. Právě naopak, jenom mi to dalo. O tom však budu mluvit až příště. I když vzpomínky sepisuji zpětně, snažím se vždycky zavzpomínat na tu konkrétní dobu a vyvolat přesně takové emoce, jaké jsem  prožívala tehdy a prostě byly dny, kdy mi nebylo do smíchu, kdy mi prostě bylo smutno, kdy to bylo těžké, kdy se ke mně nechovali úplně fér a proto i tohle všechno musím zmínit.  Píšu to i pro ty, co se stále rozmýšlejí jestli jet také jako aupair a hledají každou možnou informaci. Těm se snažím popsat, co všechno je může potkat a jaké pocity je můžou přepadnout.

Příště se tedy můžete těšit na můj příjezd domů, celkové zpětné shrnutí, povím vám, co mi to dalo a co vzalo. A také podrobněji projedu můj vývoj angličtiny, protože se mě na to často ptáte. Pokud máte i nějaké další otázky, tak mi je napište a já je případně v příštím článku zohledním.

Byla jsem aupair: Miluji Londýn (část 5)

Jelikož se mi zdálo, že váš zájem lehce opadá a dost možná jsem vás posledně až příliš zavalila textem, udělala jsem v tomto seriálu delší pauzu a hlavně dnes vás čekají především fotky.
Budu tedy částečně pokračovat v chronologickém povídání, které jsem ukončila na prahu srpna, kdy jsem měla možnost seznámit se s jinou českou aupair. Největší výpravné cesty jsme poté absolvovaly spolu v průběhu srpna a září. Do Londýna jsem ale jezdila pravidelně celého půl roku, takže dnešní článek tak trošku spojím a sama zavzpomínám, co všechno jsem navštívila. Respektive, je to jen malý výběr, protože jinak by to bylo fakt na dlouho.

Kde jinde začít poznávání Londýna než u Buckhinghamského paláce.

Petra, má nová kamarádka, bydlela ve vedlejší vesnici a starala se o dvou letou holčičku. Bylo skvělé, že jsme si mohly vzájemně povyprávět své strasti a hlavně si spolu užít volný čas. Občas jsme se vídaly i v týdnu, protože brala dopoledne svoji svěřenkyni na hřiště a já jsem vyrážela s nimi. Patřily nám však víkendy. Většinou jsme spolu trávily oba víkendové dny a jely jsme buď do Londýna nebo do nedalekého nákupního centra. V tu dobu jsem dokázala veškeré starosti s rodinou hodit za hlavu. Už od pondělí jsem žila pro víkend. A když už jsem toho měla občas plné zuby, myslela jsem právě na tohle super cestování a říkala jsem si, kdybych nebyla ochotna ,,vytrpět" některé chvilky s rodinou, neměla bych tohle. Anebo můj oblíbený citát, když od života něco chceš, musíš mu také něco obětovat.

Natural History Museum jsem navštívila v docela nešťastnou dobu, kdy byly hlavní prázdniny v Anglii, takže kromě hromady turistů se tam nacházely i místní děti a byla tam doslova hlava na hlavě. Jediné, co mi utkvělo v paměti, tak hroch a jelen vedle sebe. To se prostě jen tak nevidí. :-D

Při jednom z našich výletů jsme se s Petrou rozhodly pro plavbu lodí. Sice nám moc nepřálo počasí a já jsem málem umrzla, ale je to fajn, vidět památky zase z jiné perspektivy. Navíc jsme měly štěstí, že před námi plula vysoká loď, takže jsme měly možnost vidět zvednutý Tower Bridge přímo z první ruky.

Já jsem se však doslova zamilovala do Canary Wharf, čtvrti plné výškových budov. Tohle prostě nikdo nechápe, ale chcete-li mi udělat radost, postavte mě vedle výškové moderní budovy a máte vystaráno. :-) Speciálně kouzelný pohled na tuto čtvrť je z vrcholku Greenwich, kde se nachází nultý poledník.

Co je rozhodně v Londýně velkým zážitkem, tak jejich metro. Spletité dlouhé tunely, složité přestupy, věčné uzavírky některých tras, nedýchatelný vzduch, malé přecpané prostory. Po zážitku s tímhle mi pražské metro připadá jako hračka pro děti. :-)

Na Trafalgar Square bylo umístěno odpočítávadlo do Olympijských her 2012. Zachytila jsem ho téměř rok před zahájením her.

Olympijský stadion ve Statfordu půl roku před konáním Olympijských her.

London Eye jsme si s Petrou také nemohly nechat ujít. Tentokrát jsme si vyčihly dobré počasí a výhled stál opravdu za to. 

Ten den jsme sithly i muzeum voskových figurín Madame Tussauds, což patří k té nejdražší ,,srandě", co můžete v Londýně zažít. Vstupné se pohybuje kolem 30 liber. My jsme naštěstí chytly nějakou slevu. I tak to ale není o ničem jiném, než dlouhých frontách, tlačenicích a číhání, kdy rychle vystartujete k oblíbené hvězdě, kolegyně vás vyfotí a už se na vaše místo tlačí někdo další z  davu. Stejně toho ale nelituji. 

Pokus o líbačku s Leonardem DiCapriem. Bohužel jsem si zapomněla podpatky, a tak jsem měla smůlu.

Picadilly Circus bylo v každou denní hodinu narváno k prasknutí a nebylo tam k hnutí. Nejinak tomu bylo i na slavné obchodní ulici Oxford Street. Kde jsem tedy byla snad třikrát, ale nikdy jsem tam nic nekoupila. Podle mě to v těch davech prostě nejde.

Bez fotky slavného Toweru by to také nešlo.

Petra toužila vidět slavné knihkupectví ve čtvrti Notthing Hill, kterým byl inspirován stejnojmenný slavný film s Julii Roberts. Trošku nám dalo práci, než jsme ho našly, ale zadařilo se.

Mé výlety se z absolutní většiny týkaly Londýna. Bylo tam toho tolik k vidění, že i když jsem tam jezdila opravdu často, stejně jsem za toho půl roku nestihla navštívit vše, co jsem měla původně v plánu. I tak jsme se ale s Petrou vydaly na východní pobřeží do přímořského městečka Southend. Je to takové turistické letní centrum pro Angličany. Najdete zde zábavní park ihned u moře, aquarium, nejdelší molo, které zachází až dva kilometry do širého moře a také spoustu obchodů. 

Je to hrozně divný pocit, když jdete po zrezavělém molu a pevnina je daleko za vámi.

Můžu říct, že jsem v Anglii byla i u moře

Jestli mě něco zklamalo, tak vánoční Londýn. Hrozně jsem se těšila, že v tak velkém městě bude bombastická výzdoba s neopakovatelnou atmosférou a ono nic. Na vánoční trhy už jsem se vydala bez Petry. Kromě toho, že tam byla hlava na hlavě, tak tam nebylo snad nic původního a tradičního pro Anglii. Aneb vídeňský punč, rakouské klobásy, francouzské hranolky a tak dále.

Alespoň Trafalgar Square vypadalo hezky, ale když si odmyslíte stromeček, takhle efektivně je to tam nasvíceno po celý rok.

A má úplně poslední londýnská fotka pořízena v posledních minutách posledního výletu do tohoto velkoměsta.

Dnes jsem samotné vyprávění o aupair trochu ošidila, ale dočkáte se zase příště. Začátkem září, i přesto, že tam ještě byla Petra, se začala stahovat mračna a mně začínaly ty krušnější chvilky v roli aupair. O těch vám budu blíže vyprávět příště, v předposledním díle tohoto seriálu. A slibuji, že vás tentokrát nenechám tak dlouho čekat.

Byla jsem aupair: Jak jsem přestala mít ráda psy (část 4)

Po kratší odmlce se opět vracím k příběhu o aupair. Předešlé části najdete zde. Dnešní díl se bude týkat třetího měsíce mého pobytu v Anglii, konkrétně srpna 2011 a konečně vás seznámím se svojí noční můrou alias psí smečkou, se kterou jsem zkusila doslova peklo na zemi.

V Anglii jsou letní prázdniny výrazně kratší, než ty naše. Trvají 6 týdnů a začínají až na sklonku července. Dětem to tedy moc nezávidím, ale já jako aupair jsem za to byla vděčná. I tak mě čekalo 6 pernějších týdnů, než jsem byla zvyklá. Ale nebylo to po celou dobu stejné. Jeden týden byla celá rodina na dovolené (budu o tom ještě mluvit níže), jeden týden byly děti u babičky (tento týden byl jednoznačně nejlepší), poté dva týdny byla kromě nejmladších dětí doma i čtrnáctiletá Kitty, což byla pro mě aspoň částečná úleva, protože mi s nimi dokázala pomoct a nakonec dva týdny, kdy Kitty odjela a já zůstávala celé dny sama pouze s nejmladšími dětmi, devitíletou Darci a jedenáctiletým Finnem. 

V tomto období jsem obvykle stávala někdy kolem osmé, prostě když jsem slyšela, že už dole běží televize a děti jsou vzhůru. Udělala jsem jim snídani, pokud chtěly a pak jsem se dala rychle do úklidu. Ideální bylo, když jsem to stihla dříve, než je přestala bavit televize a vyžadovaly pozornost. Na tuto dobu mám vcelku smíšené vzpomínky. Na jednu stranu to byl opravdu zápřah, věnovat se jim osm deset hodin denně, ale na druhou stranu jsem se právě v této době naučila spoustu anglických slov a frází a hlavně si je zcela přirozeně vryla do paměti. Dost často se u nás sešly ještě i jejich kamarádi, takže to dopadalo tak, že  bylo v domě tak pět dětí ve věku kolem deseti let a já. Samotná se tomu zpětně divím, ale rozhodně to nebylo tak děsivé, jak to zní. 
V tuto chvíli je rozhodně dobré zmínit otřepanou, ale pravdivou větu, kterou je třeba mít stále na paměti: Vy ze své role aupair děti nemáte vychovávat, ale hlídat! Samozřejmě bylo spoustu situací, kdy být to moje děti, tak jim to zakážu, vynadám jim, zfackuji, cokoliv. Zde jsem si ale držela odstup a nad spoustou věcí mávla rukou. Nejsou to moje děti, vychovávat je má někdo jiný a když je to rodičům často jedno, mně to musí být jedno dvojnásob. Zasahovala jsem pouze v momentech, kdy hrozilo, že si ublíží nebo ublíží někomu jinému. Ono to stejně nemělo moc cenu, něco jim diktovat nebo přikazovat. Nebraly mě jako autoritu a bylo dost těžké je k něčemu donutit. I tak si ale myslím, že jsem měla na děti docela štěstí. Sice měly volnější výchovu, ale rozhodně to nebyly takové ty typické extrémně rozmazlené anglické či americké děti. Rodiče je čas od času uměli pěkně seřvat, i na pár facek občas došlo. 

Když se vrátím k těm prázdninovým dnům, byla jsem pro ně prostě ,,kamarádka", další do týmu. Takže jsme společně hrály deskové hry, herní konzole jako playstation a Wii, na schovku, na slepou bábu a  jiné možné i nemožné hry. Darci navíc ráda pekla, takže jsme vytvářely různé buchty, koláče a podobně. Občas to bylo fakt náročné, protože jsem v sobě nedokázala sebrat tolik energie jako měly děti, navíc jsem tam stále měla roli imaginárního dozoru, kdy jsem musela dokázat určit hranice, co je ještě přípustná hra a kdy už bylo na čase se trochu zklidnit. Ale jak už jsem psala, v tento moment se vám angličtina doslova lila do hlavy. Když si to představíte, ona ta slovní zásoba desetiletých dětí při hře není kdoví jak složitá a bohatá. Ale slyšíte to pořád dokola, celý den. Ani se nenadějete a začnete ty fráze také používat. Naprosto přirozeně se vám vryjí do paměti a narozdíl od uměle nabiflovaných slovíček a pouček, už se vám z hlavy nikdy nevypaří. V tento moment jsem se angličtinu začala učit jinak. Odložila jsem všechny chytré knihy a slovníky a učila jsem se tak, jak to dělají malé děti - poslouchala jsem a následně to papouškovala. A ono to fungovalo. Krásným příkladem bylo to, když jsem se naučila nějaké nové slovíčko a i když jsem ho do té doby neznala a nikdy ho nepotřebovala, najednou se mi hodilo dvacetkrát denně. Hrozně mi to připomnělo takové to dětské otravné žvatlání, když se dvou tří leté dítě něco naučí a opakuje to do zbláznění. Přesně takhle jsem si připadala. :-D

Teď bych se ale ráda věnovala týdnu, kdy celá rodinka odjela na dovolenou. Původním plánem sice bylo, že pojedu s nimi a psy bude doma hlídat jeden ze starších synů. Jenže ten nakonec nemohl, a tak to logicky spadlo na mě. Přiznám se, že mě to ani nijak netrápilo. Kdyby jeli někam na Havaj, tak asi jo, ale byli pouze stanovat někde u anglického pobřeží. Nocování ve stanu mě nijak nelákalo. A když si vezmu, jejich (ne)hygienické návyky i doma, tak radši nechci vědět, jak to vypadalo při kempování a byla jsem vlastně i ráda, že jsem mohla zůstat doma. Měla jsem před sebou volný týden, dům jen pro sebe a jediným úkolem bylo jednou denně nakrmit psy. Toto období navíc připadlo na snad nejkrásnější týden, jaký za toho půl roku v Anglii byl. Teploty se vyšplhaly daleko nad dvacet stupňů, dokonce asi tři nebo čtyři dny v kuse nespadla ani kapka. Plánovala jsem si každý den výlety do Londýna a docela jsem se těšila, že si od nich odpočinu. Jenže to mělo háček, a tím byly právě ty hyeny (pardon, psi)...

Úmyslně jsem se o nich zatím zmiňovala jen okrajově. Nutno ale říct, že mi pili krev od prvního do posledního dne. Gradovalo to však v inkriminovaném týdnu, kdy jsem s nimi zůstala sama doma, takže na ně v tomto příběhu přichází řada právě teď. Abych je lehce představila. Šlo o dva jorkšíráky, kteří jako všichni malí psi si vynucovali pozornost, v jednom kuse štěkali a byli neuvěřitelně líní, takže než aby si řekli, že chtějí ven, tak vykonali potřebu na nejbližším místě, čili někde v domě. Poté tam byl labrador, velmi starý, asi třináctiletý, který již měl problémy s končetinami a často mu dělalo problém vstát a tak jen ležel a štěkal. A samozřejmě, někdy to nevydržel a opět vykonal potřebu přesně tam, kde zrovna byl. A na závěr dva velcí psi, přiznám se, nevím přesně rasu. Ale šlo o velké plemeno, dva mladé psy plné energie, ale bohužel v jednom kuse byli zavření doma, čili patřičně unudění. Věčně štěkali, shazovali  a rozbíjeli, na co přišli. Ti se naštěstí doma nikdy nevykáleli, ale zvlášť ten jeden uměl občas sežrat něco nepatřičného (třeba když děcka někde zapomněla čokoládu) a poté to vyzvracet. A je vám asi úplně jasné, kdo to po nich musel všechno uklízet. 

Jednoduše šlo o nevychovanou, bordel dělající a štěkající smečku. Chyba byla samozřejmě v majitelích. Pořídit si psy, na které nemají čas, náladu, prostory, to je prostě špatně. Ale já jsem do toho vlétla nevinně a tím, že jsem s nimi trávila nejvíce času, jsem to také nejvíce schytala. Procházky pro psy byly tabu, na to nikdo neměl čas. Já jsem nejdříve měla takové ambice, že s nimi budu chodit, ale nebylo to moc dobře realizovatelné. Jít se všemi najednou nešlo, mám jen dvě ruce a pět zběsilých psů neudržím. Takže to chtělo jít nejdříve s jedním velkým, potom s druhým a nakonec vzít ty dvě malé potvory. Labrador by stejně dál než na zahradu nedošel, tam to bylo bezpředmětné. Jenže, když jsem vzala jednoho psa ven, druzí mezitím doslova zbořili barák. Takže to vypadalo tak, že jsem byla nejdříve na třech procházkách a po zbytek dne jsem uklízela dům. A na to jsem neměla příliš často nervy. Řešením samozřejmě bylo, když se sešlo více lidí, každý vzal jednoho psa a bylo by to. Jenže, k tomu jsem rodinku donutila akorát jednou a víckrát z jejich strany nebyl zájem.

Psi byli mimo jiné zvyklí spát s páníčky v posteli. A to byl právě největší problém v ten moment, kdy jsem s nimi zůstala sama doma. Večer před spaním jsem je ještě vyvenčila na zahradě, abych předešla ,,katastrofám" a ponechala je osudu ve spodní části domu, kde také byli zvyklí nocovat. Jenže bohužel ne sami. Scénář všech devíti (!) nocí byl stejný. Stačila hodina a začali zběsile štěkat. Šla jsem dolů, seřvala jsem je, chvíli byl klid a pak zase štěkot, následoval můj hysterický výlev, štěkot, sprška sprostých slov z mé strany, štěkot... a tak pořád dokola, až do rána. Takže jsem spala asi tak tři hodiny denně, a to ještě ne v kuse. Když jsem volala zoufalé sos, jak česky ke svým rodičům, tak anglicky rodince na dovolenou, vždy stejná odpověď. Musíš to nějak vydržet nebo spát s nimi. To jsem odmítala. Do mého pokoje měli psi vstup přísně zakázán. To se stalo jen jednou asi druhý den, co jsem přijela. Poté jsem si vydupala na své dveře zámek, přes který se psi nedostali. A dobrovolně bych si je tam nepustila. A spát dole na té ušmudlané pohovce a mít kolem sebe pět smradlavých potvor, to bych stejně neusnula. A tak mi nezbylo nic jiného, než si to odtrpět. 

Situace to nebyla nijak příjemná. Byla jsem úplně sama, za celý den jsem kolikrát nepotkala živáčka a má jediná konverzace byla sprška nadávek pro psy. Do Londýna jsem nakonec jela jen dvakrát, ale byla jsem absolutně bez energie, jak fyzické, tak psychické, takže to nestálo za nic. Pamatuji si moment, kdy jsem si na chvíli sedla v jednom z londýnských parků a pozorovala dění kolem sebe. Byla jsem uprostřed svého vysněného města, obklopena stovkami lidí a přitom tak zoufale sama, tak nešťastná, tak unavená. Koncem týdne se na mě začalo podepisovat nevyspání a byla jsem hrozně roztržitá, nepozorná. Tak trochu vtipným důkazem toho je svačina, kterou jsem si chystala na můj výlet do Londýna. Chtěla jsem trochu ušetřit a nekrmit se ve fastfoodu, a tak jsem si doma namazala tousty a vzala je s sebou. A až když jsem seděla na břehu Temže a zakousla jsem se do své svačinky, tak jsem zjistila, že toust už je dávno plesnivý a z jedné strany pěkně zelený. Jak mi to mohlo ráno při chystání uniknout, to mi dodnes není jasné. :-D

Tuto fotku už jste sice jednou viděli, ale pochází právě ze stejného dne, jako  akce ,,zelenou toust", tak se hodí znovu. :-)

Ale jak už to bývá, i ty špatné dny jednou končí. Ještě než se rodinka stihla vrátit, čekal na mě moc milý email. Ve vedlejší vesnici se nachází česká aupair a chce se se mnou vidět! Člověk a ještě česky mluvící, to pro mě byla v ten moment spása. Čert vem, že si s ním moc neprocvičím angličtinu. Scházíme se jen krátce na to. Petra tam je sice jen na krátkou dobu, ale i tak nás čekají dva společné měsíce a především společně strávené víkendy, které patří k tomu nejlepšímu, co jsem v Anglii zažila. A o těch bude řeč zase až příště...

Byla jsem aupair: První týdny (část 3)

Budeme pokračovat v menším nekosmetickém seriálů o mé zkušenosti jako aupair. Už víte, jak jsem se k tomu dostala i jak vypadala má rodina a povinnosti. Dnes začnu kapesným, což je jistě věc, která vás bude zajímat asi nejvíce a poté se vrátím k prvním dnům v Anglii a začnu odkrývat jednotlivé slasti a strasti.

O kapesném lze obecně říci tolik, že rodina by vás měla zdarma ubytovat, poskytnout jídlo a týdně platit dohodnutou částku. Navíc byste měli dostávat bonusy za večerní, víkendové hlídání nebo práci nad rámec vašich povinností. Rodina vám může platit i společné výlety, jazykový kurz nebo letenku domů. Což už ale nebývá moc obvyklé. Já jsem dostávala 60 liber týdně, což je údajně státem dané minimum, které byste za tuto práci měli dostat (ale setkala jsem se i s inzeráty, kde nabízeli 50 - 55 liber). Není to sice moc, když máte štěstí, najdou se i rodiny, které vám platí 100 liber, ale na druhou stranu jsem si s tím vystačila a utrácela jsem rozhodně více, než si můžu dovolit teď. Bydlela jsem tedy zdarma, jídlo jsem také měla k dispozici. Dalo by se říci, že 90% jídla jsem měla od rodiny a 10% jsem si kupovala sama. Ale to bylo prostě mé rozhodnutí, že jsem si chtěla udělat radost a koupila jsem si něco dobrého, na co jsem měla chuť. Kdybych si řekla, že ze svého kapesného nedám na jídlo ani libru, tak hlady rozhodně neumřu. Dále jsem měla k dispozici telefon, který mi také stoprocentě kryla rodina, a to i přesto, že jsem ho používala nejen ke komunikaci s nimi, ale i pro osobní hovory s kamarádkami (v rámci UK, domů do ČR jsem volala jen přes skype). Potom jsem byla několikrát přizvána na nějakou rodinnou akci, povětšinou nějaké školní besídky nebo podobné věci. Vždy mi platili vstupné i občerstvení, které se na akcích kupovalo. Má mzda byla jasně dána a nikdy jsem za nic nedostala žádný příplatek. Bylo úplně jedno, jestli děti měly prázdniny a já je hlídala 12 hodin denně nebo se celá rodina sbalila na dovolenou a já jsem celý týden nemusela dělat vůbec nic. Na druhou stranu ale musím říct, že peníze jsem dostala vždy bez problému v pátek večer. Nikdy žádné zpoždění. 

Hodně lidí se mě ptalo, jestli jsem si tím vydělala a přivezla domů nějaké peníze. Na tom jim vždy říkám, že se musíte rozhodnout. Buď budete víkendy sedět doma s rodinou a penízky můžete hezky střádat. Nicméně, garantuji vám, že se z toho asi brzy zblázníte. :-D Nebo prostě vyjedete na víkend ven, na výlety, nákupy. Domů si v tomto případě nepřivezete peníze, ale  zážitky. Takže záleží na každém, čemu dá přednost. 
Já jsem do Anglie rozhodně nejela za účelem zázračných výdělků. Mojí prioritou bylo naučit se anglicky, trávit efektivně pauzu, která se mi vyskytla ve studiu a v ideálním případě být stoprocentně finančně nezávislá na rodičích. Všechny tyto věci mi pobyt aupair splnil, takže já jsem byla spokojená. Domů jsem přivezla jen tolik peněz, kolik bylo potřeba na náklady, čili letenky a pojištění. K tomu jsem domů vezla kufr oblečení, bot a dárků pro rodinu a přátele. V Londýně jsem navštívila nesčetně památek (a že vstupné se tam pohybuje v astronomických částkách 20 - 30 liber), každý týden jsem byla na kávě a zákusku ve Starbucks nebo na jídle v nějakém jiném fastfoodu. Utrácela jsem opravdu hodně, mnohem více, než si můžu dovolit třeba teď. Ale já jsem si to prostě rozhodla užít a vytěžit z té příležitosti maximum zážitků. 

První dny s rodinou
Říká se, že nejhorších je prvních 14 dnů, poté už se s tím vším nějak srovnáte. Sama za sebe to můžu potvrdit. V prvních dnech je to opravdu šok. Cizí lidé, cizí kultura, cizí jazyk. Nevíte, jak se máte chovat, jak se máte tvářit a díky jazykové bariéře netušíte, co říct. Pokud vyjedete se slabou angličtinou, jako jsem měla já, musíte se naučit jinak vyjadřovat. Najednou jsem nemohla říkat, co jsem chtěla. Mohla jsem říkat jen to, co jsem říct uměla. Vracíte se o mnoho let zpět a musíte se naučit vyjadřovat jako malé dítě - v krátkých větách či slovních spojeních a zabývat se konverzačními tématy jako je jídlo, počasí, zvířata. 

Měla jsem štěstí, že rodina na mě byla v prvních týdnech hodná a milá. Pořád mě uklidňovali, že to bude dobré, kdybych měla problém, ať se nebojím říct a podobně. Nejlepší bylo, když přišla maminka z práce v dobré náladě. To se mi i věnovala, opravovala mě, když jsem říkala nějaké blbosti a bylo to prostě fajn. Nutno podotknout, že takové chvíle nenastávaly příliš často. Což mě zpětně dost mrzí, protože kdyby se mi takto věnovala denně, moje angličtina by se zlepšila více. Někdy ale bohužel nastaly dny, kdy se se mnou nikdo nebavil a já za ten den řekla možná tak čtyři věty. Děti také příliš nejevily zájem se se mnou bavit. Respektive to vypadalo tak, že já jsem vypálila otázku (kterou jsem před tím pět minut skládala v hlavě), oni na mě vyhrkly jednoslovnou odpověď, já jsem ze sebe vypotila další otázku, opět jednoslovná odpověď a mé nápady brzy došly, takže naše konverzace nebyla příliš bohatá. 

Po prvních dvou týdnech se to nejhorší ale skutečně ustálilo. Už jsem znala základní koloběh rodiny. Věděla jsem kdo kdy kam jde a co dělá. Věděla jsem, co se očekává ode mě. Začaly se ustálovat prvotní fráze a začala jsem jim trochu více rozumět. Mé zažívání přestalo protestovat vůči anglické stravě a i v tomto ohledu jsem se cítila lépe. Po třech týdnech mého pobytu se probouzím do jednoho z nejkrásnějších dnů v mém životě...

Můj narozeninový den
Je sobota 18. června, scházím ze schodů, načež mě čeká scéna jako z filmu. Celá rodina se kolem mě seběhne a začnou zpívat Happy Birthday. Předají mi dárky a přáníčka a hned se mě ptají, co si dám k snídani. Jsem oslavenec, takže dnes nemusím nic dělat. Při rozbalování dárku mě čeká šok. Dostala jsem foťák!!! Sice jen takový obyčejný, který fotí hůř než mobil, ale to je v ten moment úplně jedno. Jsou to cizí lidé, které znám tři týdny a oni se ke mně chovají jako k vlastní. Následuje plánovaný výlet do Londýna. Jelikož to bylo tak krátce po mém příjezdu do Anglie, byl to úplně první výlet do této metropole. Už jsem to psala kdysi v jiném článku, já prostě miluji atmosféru velkých měst, mrakodrapy, honosné budovy, památky. Na Londýn jsem se těšila a vidět ho v den mých narozenin je prostě sen. Pro děti to tedy moc zábava nebyla, tím spíš když vyrůstáte pár kilometrů od tohoto města. Takže byly protivné, moc jsme toho za ten den nezvládli, ale i to mně bylo vcelku jedno. Byla jsem nadšená, že vidím Londýn. Co víc si k narozeninám přát. Oslava však pokračovala. Večer se nevařilo a slavnostně se objednalo jídlo z restaurace. Poté už jsem myslela, že je definitivní konec a šla jsem do svého pokoje zavolat domů a svěřit se s tím, jak skvělý den jsem zažila. Když jsem se ale vracela dolů, čekalo na mě další překvapení. Opět Happy Birthday a k tomu dort. Ten den jsem nevycházela z údivu a nejednou jsem měla slzy na krajíčku. V ten moment jsem zapomněla na všechny útrapy a byla jsem hrozně ráda, že jsem mohla tohle prožít.

Anglické počasí

Tak na to jsem si zvykala velmi špatně. Přiletěla jsem tam v červnu, čili v době, kdy u nás již panovala vedra. A v Anglii jsme i v červnu topili! Protože bylo s klidem i 10 stupňů. Za pěkné letní počasí se počítalo to, když se teploty omylem vyhouply nad 20 stupňů a nepršelo. A jak je to s tím pověstným deštěm? Prší skutečně téměř denně, ale není to tak, jako když se u nás zatáhne a prší tři dny v kuse. Tam prostě ráno vysvitne sluníčko, v poledne deset minut prší, pak opět svítí sluníčko a navečer zase sprchne. Takový celoroční apríl. V červnu byla fakt zima a pohybovalo se to někde mezi 10 - 15 stupni. Červenec a srpen bylo takové mírné léto, i když oni tedy tvrdili, že je výjimečné teplé a padlo jim tam pár rekordů. Podzim jsem si zase pro změnu užívala. Z domova mi chodily zprávy, jak začíná mrznout a v Anglii do Vánoc denní teploty jen málo kdy spadly pod 10 stupňů. Člověk si řekne, jaký je to od nás kousek, ale to klima je tam skutečně jiné. Výkyvy během roku jsou spíše minimální. Mírné léto, mírná zima, jak už jsem psala, prostě celoroční apríl. :-)

Červenec

Tento měsíc považuji asi za nejlepší, který jsem s rodinou strávila. Jak už jsem zmiňovala, děti ještě měly školu, takže těch povinností nebylo tolik, jako o prázdninách, o kterých vám budu vyprávět příště. Počasí už taky bylo celkem pěkné. Prvotní kulturní šok byl pryč. Naopak jsem si začala hrozně užívat, že jsem mohla ,,vypnout" hlavu, neřešit zkoušky a seminárky a mým největším problémem dne bylo to, aby mi nezmoklo prádlo. Ne že bych tak chtěla trávit celý život, ale občas je fajn si takhle odpočinout. Měla jsem najednou hrozně moc volného času. Ráno jsem si uklidila a jinak jsem neměla žádné povinnosti, nic jsem nemusela řešit. Mohla jsem se chodit toulat po obchodech, procházkách, vysedávat u počítače. Prostě prázdniny. Vztahy s rodinou také byly vcelku fajn. Angličtina se pomalu, ale jistě lepšila. Přestalo mě stresovat, že ji kolem sebe všude slyším, učila jsem se nová slovíčka, nové fráze, lépe jsem rozuměla tomu, co mi říkají. Trochu mě trápilo, že děti mě stále ignorovaly, kromě ranního kolotoče a pár frází o tom, jak bylo ve škole a co chtějí jíst, se nám stále nedařilo navázat nějakou větší konverzaci. Plus občas byly dny, kdy na mě nebyl čas, řešily se rodinné záležitosti a já si začínala připadat sama a sociálně odříznuta. V tento moment to však ještě stále nebyl významnější problém. Věřila jsem, že se to bude v dalších týdnech jen lepšit. Byla jsem spokojená a těšila jsem se, co mi přinesou následující dny a týdny.

Pokračování zase příště...

Byla jsem aupair: Každodenní rutina (část 2)

První díl u vás sklidil docela velký úspěch a všichni jste jistě napjatí, jak tento příběh bude pokračovat dál. Pořád měním návrhy, jak to vyprávění rozdělit a vždycky toho napíšu tolik a každé podrobnosti, že z toho nakonec bude asi tak deset dílů. :-) Dnes navážu na předchozí díl a začneme příběh tam, kde jsme ho ukončili - na letišti. Popíšu první minuty a dojmy.  Zbytek dnešního článku bude tak trošku popisný. Představím vám moji rodinu a prostředí, kde jsem bydlela. Zavzpomínám na svoji každodenní rutinu, která se po celého půl roku příliš neměnila. A na jednotlivá dobrodružství, ať už pozitivní či negativní, na angličtinu, výlety atd. si posvítíme zase příště. 

Příběh jsme opouštěli na letišti, kdy zbývaly jen sekundy od setkání s rodinou. V ten moment už nebyl čas skládat si v hlavě nějaké anglické věty či přemýšlet nad tím, co budu dělat, když na mě nikdo nebude čekat nebo se z toho vyklube nějaký úchyl. Vcházím do velké letištní haly a dříve než se začnu orientovat, kterým směrem bych se měla vypravit, už ke mně běží hned několik lidí, mávají na mě a křičí ,,Stana, Stana" (Menší odbočka: Právě tady se začíná rodit má virtuální přezdívka. Ono nutit angličany říkat mi ,,Stáňa" by bylo trošku zlomyslné, a tak jsem se od začátku do emailů podepisovala jako ,,Stana". Později jsem jim několikrát k jejich údivu vysvětlovala, že v mém jménu opravdu nejsou dvě ,,n". Co naplat, v rozpise na mytí nádobí, umístěného na ledničce, se nakonec stejně objevilo ,,Stannah". A já jsem zjistila, že se mi to líbí stonásobně více než mé reálné jméno. A protože přepsání v rodném listu by mi asi neprošlo, užívám si toho dodnes aspoň ve virtuálním světě.). Jsme ale v momentu prvního vítání. Co vám budu povídat, na více než úsměv a hello jsem se stejně nezmohla. Ani nějaké ,,Nice to meet you" ze mě v ten moment nevypadlo. :-) Po uvítacím ceremoniálu následovaly první dvě otázky, jaký byl let a jestli nemám hlad. Mé odpovědi jistě dobře uhádnete. Nebylo to nic víc než ,,good" a ,,no". A po pěti minutách v Anglii, po celých třech vyřčených slovech zazněla z úst tatínka památná věda ,,Her English is good, it will be good." :-D Nasedáme do auta a čeká nás asi hodinová jízda směr domov. Zde asi přichází správná chvíle představit vám moji rodinu.

Grays
Je malé třicetitisícové město doslova přilepené k Londýnu. Často jsem říkávala, že je to taková ,,továrna Londýna". Protože na to, jak to město bylo malé, tak bylo plné továren. Nevím kolik přesně jich tam bylo, ale nejméně pět. My jsme bydleli v satelitním městečku u lesa, takže to bylo vcelku hezké, ale jinak celkově to město bylo takové špinavé, obklopeno továrními halami a komíny. Ráda jsem ale chodívala k řece. Která ale v tomto městě už pomalu, ale jistě ústí do moře, tak je hodně široká a to moře už hodně evokuje. Takže jsem tam ráda sedávala a nechala se uklidňovat šploucháním vln. V centru bylo i pár obchůdků, a kousek za městem velké obchodní centrum, kde jsem později trávila každý víkend. A co bylo důležité, do centra Londýna to bylo vlakem sotva třicet minut. Takže jsem hodně víkendů trávila i tam. 

Pohled z mého okna. Typické anglické maloměsto.

Moje rodina
Ta se skládá z maminky, tatínka, 5 dětí a k mému úděsu až na místě zjišťuji, že také 5 (!) psů. Dětí se nemusíte bát, ve skutečnosti to nebylo tak zlé, jak by s z daného počtu mohlo zdát. Má starost spočívala pouze v hlídání dvou nejmladších, a to devitileté Darci a jedenácitiletého Finna. Jejich čtrnáctiletá sestra Kitty mi s nimi spíše pomáhala, s tou jsem skutečně žádnou starost neměla. K rodině patřili ještě dva synové Conol (18) a Joel (23), ti ale s námi již nebydleli a jezdili jen občas na návštěvu. Ti psi, to byl jiný oříšek. Z emailů jsem pochopila, že mají dva větší psy. Což pro mě nepředstavovalo problém. Z domu jsem byla na velkého psa, byť jednoho, zvyklá. Když se jich na mě po příjezdu ale sesypalo hned pět, byl to trošku šok. Nicméně ještě ani v tento moment jsem v tom neviděla větší problém. On ten příjezd byl obecně šokující. O tom, že Britové jsou bordeláři jsem toho četla hodně, ale když tam přijedete a vidíte ten všudypřítomný BORDEL, tak to je síla. K tomu pět štěkajících potvor, do toho na vás všichni mluví anglicky... Paráda :-) I tak ale prvotní konverzace probíhá lépe než jsem čekala. Ano, mluví na mě extrémně pomalu, všechno mi třikrát opakují, občas si musí vypomoct rukama. Ale co je důležité, funguje to. Rozumím jim a co je ještě divnější, reaguji na to. Já jsem do té doby měla minimální zkušenosti s mluvenou angličtinou, a tak se divím sama sobě, co ze mě leze. Jsou to samozřejmě útržkovité fráze o základních věcech, jaký byl let, co studuji, co chci jíst atd., ale funguje to. Tu noc se ještě dlouho převaluji v posteli, ale nakonec usínám s pocitem, že to bude sice ještě hodně těžké, ale že to zvládnu, že to bude skvělé dobrodružství...

Náš dům

Mé nadšení prohlubuje pokoj, který jsem dostala. Mimochodem největší a nejlépe zařízená místnost v celém domě. Připadala jsem si jako princezna, ne jako aupair. Skvělé velké letiště, komoda s obrovským zrcadlem, vlastní televize a ŠATNA. Jako z filmu, žádná skříň, ale rovnou šatna. Sice malinká, ale už jen pro ten pocit to byla paráda.

Část mého pokoje (včetně nepořádku :-D)

Kulturní šok
Následující dny byly ve znamení poznávání nové kultury po všech směrech. Kapitolou sama pro sebe bylo jídlo. Já jsem člověk zvyklý na velmi pravidelnou stravu, navíc mé zažívání je velmi citlivé na jakékoli změny či výkyvy. Takže k tomu všemu stresu okolo, jsem ještě první týdny musela řešit zažívací potíže. On toust k obědu, chipsy ke svačině a po vydatné večeři se ještě cpát zmrzlinou a čokoládou, to pro mé tělo byl pořádný šok. 

Do Anglie jsem přiletěla v pátek, takže mě čekal první víkend s rodinou. K tomu bylo naplánováno domácí grilování, takže se tam sešli další příbuzní a dům byl plný lidí. Anglicky mluvících lidí, kterým, když se bavili mezi sebou, jsem vůbec nerozuměla. Nějaké zapojení se do debaty nebylo vůbec myslitelné. Takže jsem tam jen tak seděla a čekala, když si na mě občas někdo vzpomněl a na něco se mě ptal. Pokud se mi člověk skutečně věnoval a navíc kladl základní otázky typu odkud jsem, jak se jmenuji a co dělám, tak to bylo v pořádku a neustále na mě pěli ódu, jak skvěle umím anglicky. :-)

Část psího osazenstva a jejich obvyklé místo  - na gauči. Ty malé chlupaté koule byly ve skutečnosti dvě, velké černé koule byly také dvě a k tomu ještě jeden labrador. 

Bylo pondělí a mně nastal první ,,pracovní" den. Vše se tedy rozbíhalo pozvolna a spoustu aktivit mi přibylo časem nebo jsem prostě v některých chvílích rezignovala a už jsem se na ten bordel nemohla dívat, tak jsem to radši uklidila sama. Jak tedy vypadal můj klasický den?

Denní rutina
Vstávala jsem v 7 hodin. V 7:15 jsem měla být dole. Dostala jsem poslední instrukce od rodičů, ti v 7: 30 odcházeli. Zbývala zhruba hodina do té doby, než měly odcházet děti do školy. Rodiče je většinou donutili k tomu, aby byly umyté a oblečené dříve než odcházejí oni, takže tu hodinu obvykle trávily u televize. Já jsem jim maximálně uvařila čaj a udělala snídaní (vrazila jsem toust od toustovače, namazala marmeládou). V tuto dobu jsem se nasnídala také já a pokud děti byly dostatečně zahleděné do televize, stihla jsem umýt i nádobí (nebylo toho moc, po večeři se nádobí pravidleně mylo, takže ráno, to bylo pár hrníčků a skleniček, co jsem kde posbírala po bytě). V prních měsících chodily obě mladší děti do stejné školy a můj doprovod nebyl nutný. Mým úkolem tedy bylo v 8:20 je vyhodit z domu. Úkol to byl občas nelehký. Jak říkám, celou to dobu strávily u televize a když do odchodu zbývalo pět minut, šly si teprve čistit zuby, hledat boty, mikinu, tašku do školy. Ale říct jim půl hodiny před odchodem, aby se už začaly chystat, tak to ne, to vždycky přišel uražený pohled, že je ještě čas. Takže bylo každé ráno takové menší divadlo, kdy já jsem jak kolovrátek opakovala, že už musí jít ,že je čas a oni naštvaně pobíhaly po domě a hledaly své věci. Opakovaně jsem to řešila s rodiči, ať mají věci nachystané včas, ať nemají boty poházené po celém domě, že se ráno nestíhá. Ale nikdo se neměl k tomu to řešit, tak jsem to neřešila ani já. Prostě až se všechno našlo, tak konečně vypadly a já jsem měla chvíli klid. 

Začala má uklízecí rutina. Zapnout pračku (prádlo většinou chystala maminka už dříve), pověsit prádlo. Posbírat všemožný bordel po spodní části domu (prostě, kde jim upadly boty, tam byly, kde jim upadl papírek od sladkostí, tam také zůstal, atd.) Poté utřít prach, vysát a vytřít. Dělala jsem to fakt denně, protože když se vám v domě válí pět psů, tak je to fakt potřeba. Ale dům nebyl nijak velký, navíc se to týkalo jen spodní části domu a v horních ložnicích už jsem uklízet nemusela. Takže nejpozději v 10 hod jsem měla hotovo. V ten moment jsem většinou usedala k počítači a navázala spojení se světem nebo respektive s domovem. Přiznám se, že bez internetu bych tam asi umřela. Nedokážu si představit, že bych si denně nemohla psát, volat se svými blízkými, číst zprávy v češtině atd. 

Následoval oběd. Ten jsem si chystala sama z toho, co jsem doma našla. S jídlem mě nijak neomezovali. Prostě mi na začátku řekli tady, tady a tady je jídlo, když máš hlad, vezmi si co chceš, kdy chceš. Na druhou stranu nikdo se mě nikdy nezeptal, co mám ráda nebo co bych chtěla koupit. Musela jsem si poradit s tím, co kupovali oni. Takže k obědu mi nezbylo stejně nic jiného než toust se šunkou, toust se sýrem, toust s máslem, toust s marmeládou, toust s toustem...Věřte mi, po tom půl roce mi toustový chleba lezl už i ušima a dodnes k němu mám velmi chladný vztah. Jestli mi tento pobyt něco vzal, tak lásku k toustům. :-D 

Poté mě obvykle čekala ještě tak hodinka žehlení. To byl zprvu oříšek, protože do té doby jsem si maximálně tak občas přežehlila tričko, ale jinak jsem v tomhle směru využívala ,,mamahotel". A teď jsem musela žehlit pro celou rodinu. Kupu věcí, a hlavně školní uniformy - košile a skládací sukýnky. Ale věřte, že půl roční praxe udělá své. Dnes vyžehlím košili i poslepu. :-)

Do příchodu dětí ještě vždy zbýval nějaký ten čas, takže buď jsem byla opět na internetu nebo jsem se šla třeba projít do města. Prostě cokoliv, mě napadlo. 

V prvních týdnech června a července (v Anglii mají hlavní prázdniny daleko kratší a začínají až koncem července) to byla vcelku pohoda. Škola končila ve tři odpoledne. Většinou to probíhalo tak, že krátce po třetí mi volal Finn, že ještě zůstávají v parku a přijdou později. Doma se objevily většinou tak kolem čtvrté. Odhodily tašku, boty kde je napadlo a zasedly k televizi. Já si odbyla svoji formulku ,,How was school", na kterou jsem ,,překvapivě" dostávala vždy stejnou odpověď  ,,good". :-D Když chtěly, tak jsem jim opět uvařila čaj, udělala toust, ale dost často se spokojily s balíčkem chipsů. Kolem páté přicházeli rodiče a má ,,práce" v ten moment končila. Dle aktuální nálady maminky jsem si s nimi buď chvíli povídala nebo se radši sbalila a šla do svého pokoje. 

Někdy mezi šestou a osmou hodinou probíhala večeře. Šlo tedy o teplé jídlo, hlavní chod jejich dne. Jejich ,,specialitou" bylo kuře v rajčatové omáčce a rýže (těstoviny), to bylo asi tak pětkrát do týdne. Občas to protla pizza s hranolkami a podobné šílenosti. Další jejich specialitou je, že po večeři se ihned podává dezert. Záleželo, jak zrovna byla nakoupeno, takže to bylo různé - čokoláda, zmrzlina, ovocný pohár, dort, sušenky... Večeřela jsem normálně s nimi, ale zákusky už jsem pravidelně odmítala. Ne že bych neměla ráda sladké. Miluji ho. Ale když už si dám někdy v sedm večer velké teplé jídlo, tak se po něm nebudu cpát čokoládou, protože by mi akorát tak bylo celou noc špatně. Což se mi jim tedy za celý půl rok nepodařilo vysvětlit. Fakt nedokázali pochopit, že mám jídlo rozložené rovnoměrně do celého dne a nenacpu do sebe všechno až večer. Ale ne, prý jím jako myš a určitě u nich zhubnu. Jo jasně, z toustů a chipsů ještě nikdo nezhubl. A já taky ne. :-D

Večer se trávil u televize. To bylo celkem hezké, jak se rodinka sešla u televize, povídali si, co ten den zažili, jak se měli. Většinou jsem sedávala s nimi. Kolem desáté jsem se šla umýt a pak si zalezla k sobě do pokoje. To byla také věc, kterou nemohli pochopit. Že se chodím pravidelně každý večer sprchovat. Ona je to strašně podivná věc, že. :-D Oni se sprchovali výhradně až ráno. 

Víkendy jsem měla naprosto volné a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ze začátku jsem je tedy trávila s rodinou, ale postupem času jsem byla ráda, když jsem mohla vypadnout. Takže to byly výlety, nákupy, vysedávání po Starbucks a podobně. Budu se tomu ještě více věnovat, protože o tyhle světlé chvilky vás nemůžu ochudit.

Článek už je opět hrozně dlouhý, takže to dnes ukončím. Původně jsem chtěla psát ještě o kapesném, více o angličtině i psech, ale nechám to na příště a slibuji, že teď vás nenechám tak dlouho čekat...