Byla jsem aupair: Každodenní rutina (část 2)

První díl u vás sklidil docela velký úspěch a všichni jste jistě napjatí, jak tento příběh bude pokračovat dál. Pořád měním návrhy, jak to vyprávění rozdělit a vždycky toho napíšu tolik a každé podrobnosti, že z toho nakonec bude asi tak deset dílů. :-) Dnes navážu na předchozí díl a začneme příběh tam, kde jsme ho ukončili - na letišti. Popíšu první minuty a dojmy.  Zbytek dnešního článku bude tak trošku popisný. Představím vám moji rodinu a prostředí, kde jsem bydlela. Zavzpomínám na svoji každodenní rutinu, která se po celého půl roku příliš neměnila. A na jednotlivá dobrodružství, ať už pozitivní či negativní, na angličtinu, výlety atd. si posvítíme zase příště. 

Příběh jsme opouštěli na letišti, kdy zbývaly jen sekundy od setkání s rodinou. V ten moment už nebyl čas skládat si v hlavě nějaké anglické věty či přemýšlet nad tím, co budu dělat, když na mě nikdo nebude čekat nebo se z toho vyklube nějaký úchyl. Vcházím do velké letištní haly a dříve než se začnu orientovat, kterým směrem bych se měla vypravit, už ke mně běží hned několik lidí, mávají na mě a křičí ,,Stana, Stana" (Menší odbočka: Právě tady se začíná rodit má virtuální přezdívka. Ono nutit angličany říkat mi ,,Stáňa" by bylo trošku zlomyslné, a tak jsem se od začátku do emailů podepisovala jako ,,Stana". Později jsem jim několikrát k jejich údivu vysvětlovala, že v mém jménu opravdu nejsou dvě ,,n". Co naplat, v rozpise na mytí nádobí, umístěného na ledničce, se nakonec stejně objevilo ,,Stannah". A já jsem zjistila, že se mi to líbí stonásobně více než mé reálné jméno. A protože přepsání v rodném listu by mi asi neprošlo, užívám si toho dodnes aspoň ve virtuálním světě.). Jsme ale v momentu prvního vítání. Co vám budu povídat, na více než úsměv a hello jsem se stejně nezmohla. Ani nějaké ,,Nice to meet you" ze mě v ten moment nevypadlo. :-) Po uvítacím ceremoniálu následovaly první dvě otázky, jaký byl let a jestli nemám hlad. Mé odpovědi jistě dobře uhádnete. Nebylo to nic víc než ,,good" a ,,no". A po pěti minutách v Anglii, po celých třech vyřčených slovech zazněla z úst tatínka památná věda ,,Her English is good, it will be good." :-D Nasedáme do auta a čeká nás asi hodinová jízda směr domov. Zde asi přichází správná chvíle představit vám moji rodinu.

Grays
Je malé třicetitisícové město doslova přilepené k Londýnu. Často jsem říkávala, že je to taková ,,továrna Londýna". Protože na to, jak to město bylo malé, tak bylo plné továren. Nevím kolik přesně jich tam bylo, ale nejméně pět. My jsme bydleli v satelitním městečku u lesa, takže to bylo vcelku hezké, ale jinak celkově to město bylo takové špinavé, obklopeno továrními halami a komíny. Ráda jsem ale chodívala k řece. Která ale v tomto městě už pomalu, ale jistě ústí do moře, tak je hodně široká a to moře už hodně evokuje. Takže jsem tam ráda sedávala a nechala se uklidňovat šploucháním vln. V centru bylo i pár obchůdků, a kousek za městem velké obchodní centrum, kde jsem později trávila každý víkend. A co bylo důležité, do centra Londýna to bylo vlakem sotva třicet minut. Takže jsem hodně víkendů trávila i tam. 

Pohled z mého okna. Typické anglické maloměsto.

Moje rodina
Ta se skládá z maminky, tatínka, 5 dětí a k mému úděsu až na místě zjišťuji, že také 5 (!) psů. Dětí se nemusíte bát, ve skutečnosti to nebylo tak zlé, jak by s z daného počtu mohlo zdát. Má starost spočívala pouze v hlídání dvou nejmladších, a to devitileté Darci a jedenácitiletého Finna. Jejich čtrnáctiletá sestra Kitty mi s nimi spíše pomáhala, s tou jsem skutečně žádnou starost neměla. K rodině patřili ještě dva synové Conol (18) a Joel (23), ti ale s námi již nebydleli a jezdili jen občas na návštěvu. Ti psi, to byl jiný oříšek. Z emailů jsem pochopila, že mají dva větší psy. Což pro mě nepředstavovalo problém. Z domu jsem byla na velkého psa, byť jednoho, zvyklá. Když se jich na mě po příjezdu ale sesypalo hned pět, byl to trošku šok. Nicméně ještě ani v tento moment jsem v tom neviděla větší problém. On ten příjezd byl obecně šokující. O tom, že Britové jsou bordeláři jsem toho četla hodně, ale když tam přijedete a vidíte ten všudypřítomný BORDEL, tak to je síla. K tomu pět štěkajících potvor, do toho na vás všichni mluví anglicky... Paráda :-) I tak ale prvotní konverzace probíhá lépe než jsem čekala. Ano, mluví na mě extrémně pomalu, všechno mi třikrát opakují, občas si musí vypomoct rukama. Ale co je důležité, funguje to. Rozumím jim a co je ještě divnější, reaguji na to. Já jsem do té doby měla minimální zkušenosti s mluvenou angličtinou, a tak se divím sama sobě, co ze mě leze. Jsou to samozřejmě útržkovité fráze o základních věcech, jaký byl let, co studuji, co chci jíst atd., ale funguje to. Tu noc se ještě dlouho převaluji v posteli, ale nakonec usínám s pocitem, že to bude sice ještě hodně těžké, ale že to zvládnu, že to bude skvělé dobrodružství...

Náš dům

Mé nadšení prohlubuje pokoj, který jsem dostala. Mimochodem největší a nejlépe zařízená místnost v celém domě. Připadala jsem si jako princezna, ne jako aupair. Skvělé velké letiště, komoda s obrovským zrcadlem, vlastní televize a ŠATNA. Jako z filmu, žádná skříň, ale rovnou šatna. Sice malinká, ale už jen pro ten pocit to byla paráda.

Část mého pokoje (včetně nepořádku :-D)

Kulturní šok
Následující dny byly ve znamení poznávání nové kultury po všech směrech. Kapitolou sama pro sebe bylo jídlo. Já jsem člověk zvyklý na velmi pravidelnou stravu, navíc mé zažívání je velmi citlivé na jakékoli změny či výkyvy. Takže k tomu všemu stresu okolo, jsem ještě první týdny musela řešit zažívací potíže. On toust k obědu, chipsy ke svačině a po vydatné večeři se ještě cpát zmrzlinou a čokoládou, to pro mé tělo byl pořádný šok. 

Do Anglie jsem přiletěla v pátek, takže mě čekal první víkend s rodinou. K tomu bylo naplánováno domácí grilování, takže se tam sešli další příbuzní a dům byl plný lidí. Anglicky mluvících lidí, kterým, když se bavili mezi sebou, jsem vůbec nerozuměla. Nějaké zapojení se do debaty nebylo vůbec myslitelné. Takže jsem tam jen tak seděla a čekala, když si na mě občas někdo vzpomněl a na něco se mě ptal. Pokud se mi člověk skutečně věnoval a navíc kladl základní otázky typu odkud jsem, jak se jmenuji a co dělám, tak to bylo v pořádku a neustále na mě pěli ódu, jak skvěle umím anglicky. :-)

Část psího osazenstva a jejich obvyklé místo  - na gauči. Ty malé chlupaté koule byly ve skutečnosti dvě, velké černé koule byly také dvě a k tomu ještě jeden labrador. 

Bylo pondělí a mně nastal první ,,pracovní" den. Vše se tedy rozbíhalo pozvolna a spoustu aktivit mi přibylo časem nebo jsem prostě v některých chvílích rezignovala a už jsem se na ten bordel nemohla dívat, tak jsem to radši uklidila sama. Jak tedy vypadal můj klasický den?

Denní rutina
Vstávala jsem v 7 hodin. V 7:15 jsem měla být dole. Dostala jsem poslední instrukce od rodičů, ti v 7: 30 odcházeli. Zbývala zhruba hodina do té doby, než měly odcházet děti do školy. Rodiče je většinou donutili k tomu, aby byly umyté a oblečené dříve než odcházejí oni, takže tu hodinu obvykle trávily u televize. Já jsem jim maximálně uvařila čaj a udělala snídaní (vrazila jsem toust od toustovače, namazala marmeládou). V tuto dobu jsem se nasnídala také já a pokud děti byly dostatečně zahleděné do televize, stihla jsem umýt i nádobí (nebylo toho moc, po večeři se nádobí pravidleně mylo, takže ráno, to bylo pár hrníčků a skleniček, co jsem kde posbírala po bytě). V prních měsících chodily obě mladší děti do stejné školy a můj doprovod nebyl nutný. Mým úkolem tedy bylo v 8:20 je vyhodit z domu. Úkol to byl občas nelehký. Jak říkám, celou to dobu strávily u televize a když do odchodu zbývalo pět minut, šly si teprve čistit zuby, hledat boty, mikinu, tašku do školy. Ale říct jim půl hodiny před odchodem, aby se už začaly chystat, tak to ne, to vždycky přišel uražený pohled, že je ještě čas. Takže bylo každé ráno takové menší divadlo, kdy já jsem jak kolovrátek opakovala, že už musí jít ,že je čas a oni naštvaně pobíhaly po domě a hledaly své věci. Opakovaně jsem to řešila s rodiči, ať mají věci nachystané včas, ať nemají boty poházené po celém domě, že se ráno nestíhá. Ale nikdo se neměl k tomu to řešit, tak jsem to neřešila ani já. Prostě až se všechno našlo, tak konečně vypadly a já jsem měla chvíli klid. 

Začala má uklízecí rutina. Zapnout pračku (prádlo většinou chystala maminka už dříve), pověsit prádlo. Posbírat všemožný bordel po spodní části domu (prostě, kde jim upadly boty, tam byly, kde jim upadl papírek od sladkostí, tam také zůstal, atd.) Poté utřít prach, vysát a vytřít. Dělala jsem to fakt denně, protože když se vám v domě válí pět psů, tak je to fakt potřeba. Ale dům nebyl nijak velký, navíc se to týkalo jen spodní části domu a v horních ložnicích už jsem uklízet nemusela. Takže nejpozději v 10 hod jsem měla hotovo. V ten moment jsem většinou usedala k počítači a navázala spojení se světem nebo respektive s domovem. Přiznám se, že bez internetu bych tam asi umřela. Nedokážu si představit, že bych si denně nemohla psát, volat se svými blízkými, číst zprávy v češtině atd. 

Následoval oběd. Ten jsem si chystala sama z toho, co jsem doma našla. S jídlem mě nijak neomezovali. Prostě mi na začátku řekli tady, tady a tady je jídlo, když máš hlad, vezmi si co chceš, kdy chceš. Na druhou stranu nikdo se mě nikdy nezeptal, co mám ráda nebo co bych chtěla koupit. Musela jsem si poradit s tím, co kupovali oni. Takže k obědu mi nezbylo stejně nic jiného než toust se šunkou, toust se sýrem, toust s máslem, toust s marmeládou, toust s toustem...Věřte mi, po tom půl roce mi toustový chleba lezl už i ušima a dodnes k němu mám velmi chladný vztah. Jestli mi tento pobyt něco vzal, tak lásku k toustům. :-D 

Poté mě obvykle čekala ještě tak hodinka žehlení. To byl zprvu oříšek, protože do té doby jsem si maximálně tak občas přežehlila tričko, ale jinak jsem v tomhle směru využívala ,,mamahotel". A teď jsem musela žehlit pro celou rodinu. Kupu věcí, a hlavně školní uniformy - košile a skládací sukýnky. Ale věřte, že půl roční praxe udělá své. Dnes vyžehlím košili i poslepu. :-)

Do příchodu dětí ještě vždy zbýval nějaký ten čas, takže buď jsem byla opět na internetu nebo jsem se šla třeba projít do města. Prostě cokoliv, mě napadlo. 

V prvních týdnech června a července (v Anglii mají hlavní prázdniny daleko kratší a začínají až koncem července) to byla vcelku pohoda. Škola končila ve tři odpoledne. Většinou to probíhalo tak, že krátce po třetí mi volal Finn, že ještě zůstávají v parku a přijdou později. Doma se objevily většinou tak kolem čtvrté. Odhodily tašku, boty kde je napadlo a zasedly k televizi. Já si odbyla svoji formulku ,,How was school", na kterou jsem ,,překvapivě" dostávala vždy stejnou odpověď  ,,good". :-D Když chtěly, tak jsem jim opět uvařila čaj, udělala toust, ale dost často se spokojily s balíčkem chipsů. Kolem páté přicházeli rodiče a má ,,práce" v ten moment končila. Dle aktuální nálady maminky jsem si s nimi buď chvíli povídala nebo se radši sbalila a šla do svého pokoje. 

Někdy mezi šestou a osmou hodinou probíhala večeře. Šlo tedy o teplé jídlo, hlavní chod jejich dne. Jejich ,,specialitou" bylo kuře v rajčatové omáčce a rýže (těstoviny), to bylo asi tak pětkrát do týdne. Občas to protla pizza s hranolkami a podobné šílenosti. Další jejich specialitou je, že po večeři se ihned podává dezert. Záleželo, jak zrovna byla nakoupeno, takže to bylo různé - čokoláda, zmrzlina, ovocný pohár, dort, sušenky... Večeřela jsem normálně s nimi, ale zákusky už jsem pravidelně odmítala. Ne že bych neměla ráda sladké. Miluji ho. Ale když už si dám někdy v sedm večer velké teplé jídlo, tak se po něm nebudu cpát čokoládou, protože by mi akorát tak bylo celou noc špatně. Což se mi jim tedy za celý půl rok nepodařilo vysvětlit. Fakt nedokázali pochopit, že mám jídlo rozložené rovnoměrně do celého dne a nenacpu do sebe všechno až večer. Ale ne, prý jím jako myš a určitě u nich zhubnu. Jo jasně, z toustů a chipsů ještě nikdo nezhubl. A já taky ne. :-D

Večer se trávil u televize. To bylo celkem hezké, jak se rodinka sešla u televize, povídali si, co ten den zažili, jak se měli. Většinou jsem sedávala s nimi. Kolem desáté jsem se šla umýt a pak si zalezla k sobě do pokoje. To byla také věc, kterou nemohli pochopit. Že se chodím pravidelně každý večer sprchovat. Ona je to strašně podivná věc, že. :-D Oni se sprchovali výhradně až ráno. 

Víkendy jsem měla naprosto volné a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Ze začátku jsem je tedy trávila s rodinou, ale postupem času jsem byla ráda, když jsem mohla vypadnout. Takže to byly výlety, nákupy, vysedávání po Starbucks a podobně. Budu se tomu ještě více věnovat, protože o tyhle světlé chvilky vás nemůžu ochudit.

Článek už je opět hrozně dlouhý, takže to dnes ukončím. Původně jsem chtěla psát ještě o kapesném, více o angličtině i psech, ale nechám to na příště a slibuji, že teď vás nenechám tak dlouho čekat...