čtvrtek 18. dubna 2013

Byla jsem aupair: První týdny (část 3)

Budeme pokračovat v menším nekosmetickém seriálů o mé zkušenosti jako aupair. Už víte, jak jsem se k tomu dostala i jak vypadala má rodina a povinnosti. Dnes začnu kapesným, což je jistě věc, která vás bude zajímat asi nejvíce a poté se vrátím k prvním dnům v Anglii a začnu odkrývat jednotlivé slasti a strasti.


O kapesném lze obecně říci tolik, že rodina by vás měla zdarma ubytovat, poskytnout jídlo a týdně platit dohodnutou částku. Navíc byste měli dostávat bonusy za večerní, víkendové hlídání nebo práci nad rámec vašich povinností. Rodina vám může platit i společné výlety, jazykový kurz nebo letenku domů. Což už ale nebývá moc obvyklé. Já jsem dostávala 60 liber týdně, což je údajně státem dané minimum, které byste za tuto práci měli dostat (ale setkala jsem se i s inzeráty, kde nabízeli 50 - 55 liber). Není to sice moc, když máte štěstí, najdou se i rodiny, které vám platí 100 liber, ale na druhou stranu jsem si s tím vystačila a utrácela jsem rozhodně více, než si můžu dovolit teď. Bydlela jsem tedy zdarma, jídlo jsem také měla k dispozici. Dalo by se říci, že 90% jídla jsem měla od rodiny a 10% jsem si kupovala sama. Ale to bylo prostě mé rozhodnutí, že jsem si chtěla udělat radost a koupila jsem si něco dobrého, na co jsem měla chuť. Kdybych si řekla, že ze svého kapesného nedám na jídlo ani libru, tak hlady rozhodně neumřu. Dále jsem měla k dispozici telefon, který mi také stoprocentě kryla rodina, a to i přesto, že jsem ho používala nejen ke komunikaci s nimi, ale i pro osobní hovory s kamarádkami (v rámci UK, domů do ČR jsem volala jen přes skype). Potom jsem byla několikrát přizvána na nějakou rodinnou akci, povětšinou nějaké školní besídky nebo podobné věci. Vždy mi platili vstupné i občerstvení, které se na akcích kupovalo. Má mzda byla jasně dána a nikdy jsem za nic nedostala žádný příplatek. Bylo úplně jedno, jestli děti měly prázdniny a já je hlídala 12 hodin denně nebo se celá rodina sbalila na dovolenou a já jsem celý týden nemusela dělat vůbec nic. Na druhou stranu ale musím říct, že peníze jsem dostala vždy bez problému v pátek večer. Nikdy žádné zpoždění. 

Hodně lidí se mě ptalo, jestli jsem si tím vydělala a přivezla domů nějaké peníze. Na tom jim vždy říkám, že se musíte rozhodnout. Buď budete víkendy sedět doma s rodinou a penízky můžete hezky střádat. Nicméně, garantuji vám, že se z toho asi brzy zblázníte. :-D Nebo prostě vyjedete na víkend ven, na výlety, nákupy. Domů si v tomto případě nepřivezete peníze, ale  zážitky. Takže záleží na každém, čemu dá přednost. 
Já jsem do Anglie rozhodně nejela za účelem zázračných výdělků. Mojí prioritou bylo naučit se anglicky, trávit efektivně pauzu, která se mi vyskytla ve studiu a v ideálním případě být stoprocentně finančně nezávislá na rodičích. Všechny tyto věci mi pobyt aupair splnil, takže já jsem byla spokojená. Domů jsem přivezla jen tolik peněz, kolik bylo potřeba na náklady, čili letenky a pojištění. K tomu jsem domů vezla kufr oblečení, bot a dárků pro rodinu a přátele. V Londýně jsem navštívila nesčetně památek (a že vstupné se tam pohybuje v astronomických částkách 20 - 30 liber), každý týden jsem byla na kávě a zákusku ve Starbucks nebo na jídle v nějakém jiném fastfoodu. Utrácela jsem opravdu hodně, mnohem více, než si můžu dovolit třeba teď. Ale já jsem si to prostě rozhodla užít a vytěžit z té příležitosti maximum zážitků. 

První dny s rodinou
Říká se, že nejhorších je prvních 14 dnů, poté už se s tím vším nějak srovnáte. Sama za sebe to můžu potvrdit. V prvních dnech je to opravdu šok. Cizí lidé, cizí kultura, cizí jazyk. Nevíte, jak se máte chovat, jak se máte tvářit a díky jazykové bariéře netušíte, co říct. Pokud vyjedete se slabou angličtinou, jako jsem měla já, musíte se naučit jinak vyjadřovat. Najednou jsem nemohla říkat, co jsem chtěla. Mohla jsem říkat jen to, co jsem říct uměla. Vracíte se o mnoho let zpět a musíte se naučit vyjadřovat jako malé dítě - v krátkých větách či slovních spojeních a zabývat se konverzačními tématy jako je jídlo, počasí, zvířata. 

Měla jsem štěstí, že rodina na mě byla v prvních týdnech hodná a milá. Pořád mě uklidňovali, že to bude dobré, kdybych měla problém, ať se nebojím říct a podobně. Nejlepší bylo, když přišla maminka z práce v dobré náladě. To se mi i věnovala, opravovala mě, když jsem říkala nějaké blbosti a bylo to prostě fajn. Nutno podotknout, že takové chvíle nenastávaly příliš často. Což mě zpětně dost mrzí, protože kdyby se mi takto věnovala denně, moje angličtina by se zlepšila více. Někdy ale bohužel nastaly dny, kdy se se mnou nikdo nebavil a já za ten den řekla možná tak čtyři věty. Děti také příliš nejevily zájem se se mnou bavit. Respektive to vypadalo tak, že já jsem vypálila otázku (kterou jsem před tím pět minut skládala v hlavě), oni na mě vyhrkly jednoslovnou odpověď, já jsem ze sebe vypotila další otázku, opět jednoslovná odpověď a mé nápady brzy došly, takže naše konverzace nebyla příliš bohatá. 

Po prvních dvou týdnech se to nejhorší ale skutečně ustálilo. Už jsem znala základní koloběh rodiny. Věděla jsem kdo kdy kam jde a co dělá. Věděla jsem, co se očekává ode mě. Začaly se ustálovat prvotní fráze a začala jsem jim trochu více rozumět. Mé zažívání přestalo protestovat vůči anglické stravě a i v tomto ohledu jsem se cítila lépe. Po třech týdnech mého pobytu se probouzím do jednoho z nejkrásnějších dnů v mém životě...

Můj narozeninový den
Je sobota 18. června, scházím ze schodů, načež mě čeká scéna jako z filmu. Celá rodina se kolem mě seběhne a začnou zpívat Happy Birthday. Předají mi dárky a přáníčka a hned se mě ptají, co si dám k snídani. Jsem oslavenec, takže dnes nemusím nic dělat. Při rozbalování dárku mě čeká šok. Dostala jsem foťák!!! Sice jen takový obyčejný, který fotí hůř než mobil, ale to je v ten moment úplně jedno. Jsou to cizí lidé, které znám tři týdny a oni se ke mně chovají jako k vlastní. Následuje plánovaný výlet do Londýna. Jelikož to bylo tak krátce po mém příjezdu do Anglie, byl to úplně první výlet do této metropole. Už jsem to psala kdysi v jiném článku, já prostě miluji atmosféru velkých měst, mrakodrapy, honosné budovy, památky. Na Londýn jsem se těšila a vidět ho v den mých narozenin je prostě sen. Pro děti to tedy moc zábava nebyla, tím spíš když vyrůstáte pár kilometrů od tohoto města. Takže byly protivné, moc jsme toho za ten den nezvládli, ale i to mně bylo vcelku jedno. Byla jsem nadšená, že vidím Londýn. Co víc si k narozeninám přát. Oslava však pokračovala. Večer se nevařilo a slavnostně se objednalo jídlo z restaurace. Poté už jsem myslela, že je definitivní konec a šla jsem do svého pokoje zavolat domů a svěřit se s tím, jak skvělý den jsem zažila. Když jsem se ale vracela dolů, čekalo na mě další překvapení. Opět Happy Birthday a k tomu dort. Ten den jsem nevycházela z údivu a nejednou jsem měla slzy na krajíčku. V ten moment jsem zapomněla na všechny útrapy a byla jsem hrozně ráda, že jsem mohla tohle prožít.


Anglické počasí
Tak na to jsem si zvykala velmi špatně. Přiletěla jsem tam v červnu, čili v době, kdy u nás již panovala vedra. A v Anglii jsme i v červnu topili! Protože bylo s klidem i 10 stupňů. Za pěkné letní počasí se počítalo to, když se teploty omylem vyhouply nad 20 stupňů a nepršelo. A jak je to s tím pověstným deštěm? Prší skutečně téměř denně, ale není to tak, jako když se u nás zatáhne a prší tři dny v kuse. Tam prostě ráno vysvitne sluníčko, v poledne deset minut prší, pak opět svítí sluníčko a navečer zase sprchne. Takový celoroční apríl. V červnu byla fakt zima a pohybovalo se to někde mezi 10 - 15 stupni. Červenec a srpen bylo takové mírné léto, i když oni tedy tvrdili, že je výjimečné teplé a padlo jim tam pár rekordů. Podzim jsem si zase pro změnu užívala. Z domova mi chodily zprávy, jak začíná mrznout a v Anglii do Vánoc denní teploty jen málo kdy spadly pod 10 stupňů. Člověk si řekne, jaký je to od nás kousek, ale to klima je tam skutečně jiné. Výkyvy během roku jsou spíše minimální. Mírné léto, mírná zima, jak už jsem psala, prostě celoroční apríl. :-)

Červenec
Tento měsíc považuji asi za nejlepší, který jsem s rodinou strávila. Jak už jsem zmiňovala, děti ještě měly školu, takže těch povinností nebylo tolik, jako o prázdninách, o kterých vám budu vyprávět příště. Počasí už taky bylo celkem pěkné. Prvotní kulturní šok byl pryč. Naopak jsem si začala hrozně užívat, že jsem mohla ,,vypnout" hlavu, neřešit zkoušky a seminárky a mým největším problémem dne bylo to, aby mi nezmoklo prádlo. Ne že bych tak chtěla trávit celý život, ale občas je fajn si takhle odpočinout. Měla jsem najednou hrozně moc volného času. Ráno jsem si uklidila a jinak jsem neměla žádné povinnosti, nic jsem nemusela řešit. Mohla jsem se chodit toulat po obchodech, procházkách, vysedávat u počítače. Prostě prázdniny. Vztahy s rodinou také byly vcelku fajn. Angličtina se pomalu, ale jistě lepšila. Přestalo mě stresovat, že ji kolem sebe všude slyším, učila jsem se nová slovíčka, nové fráze, lépe jsem rozuměla tomu, co mi říkají. Trochu mě trápilo, že děti mě stále ignorovaly, kromě ranního kolotoče a pár frází o tom, jak bylo ve škole a co chtějí jíst, se nám stále nedařilo navázat nějakou větší konverzaci. Plus občas byly dny, kdy na mě nebyl čas, řešily se rodinné záležitosti a já si začínala připadat sama a sociálně odříznuta. V tento moment to však ještě stále nebyl významnější problém. Věřila jsem, že se to bude v dalších týdnech jen lepšit. Byla jsem spokojená a těšila jsem se, co mi přinesou následující dny a týdny.

Pokračování zase příště...

17 komentářů:

  1. Zase moc fajne cteni, uz se tesim na priste :D.

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělé, moc mě tohle čtení baví :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc zajímavé :) Mohu se zeptat, jak dlouho ses učila anglicky než jsi odjela jako au-pair?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem to s tou angličtinou měla složité, jako hlavní jazyk jsem měla na střední němčinu. angličtinu jsem sice měla tři roky, ale totálně jsem na to kašlala, nic moc jsem se nenaučila. potom jsem se skoro tři roky nevěnovala angličtině vůbec, takže jsem zapomněla i to málo, co jsem uměla a těsně před odjezdem jsem prošla 5 týdenním intenzivním kurzem. Odjížděla jsem tam s úrovní A2, takže opravdu nic moc. Pořád se plánuji té angličtině věnovat více, ale stále mi to nějak nevychází, ale v nějakém budoucím díle na to přijde řada.

      Vymazat
    2. Angličtina je přece důležitá... Co chceš dělat po škole, že si můžeš dovolit kašlat na AJ? Neber to zle prosím...

      Vymazat
    3. Bylo mi 15, puberťákům se to špatně vysvětluje, že se mají učit, že to budou potřebovat. A dojela jsem na to velmi brzy. Právě kvůli angličtině jsem musela prodlužovat studium na vysoké. Takže dnes už jsem poučena a angličtina je výrazně lepší.

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. město Grays, východně od Londýna.

      Vymazat
  5. Skvělý článek. Nidky jsem nicpodobného dělat nechtěla...ale teď jsem si jistá, že chci je taky :))

    OdpovědětVymazat
  6. Píšeš velmi poutavě, nemůžu se dočkat dalšího dílu :)

    OdpovědětVymazat
  7. Taky se už těším na další část :)

    OdpovědětVymazat
  8. Už se těším na další díl :)

    OdpovědětVymazat
  9. Zase jsem si početla :). Dort jsi dostala vážně krásný, nebo tedy 2 takové dorty? :) Moc ti rozumím co se týče té jazykové bariéry. Mám přítele cizince a zpočátku jsem zažívala to samé, když jsem chtěla jeho rodině, přátelům něco říct, ale musela jsem se spokojit s tím, co jsem zvládla říct a aby to bylo k pochopení :D...to mě neuvěřitelně štvalo, tak jsem se ten jazyk radši rychle naučila :).
    Doufám, že další díl přijde brzy, o tom, jak jsi se spřátelila s dětmi :).

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji vám za komentáře, na dalším díle se budu snažit popracovat co nejdřív.

    OdpovědětVymazat
  11. Teda! Tak jsem si přečetla všechny tři části najednou a už teď se těším na další. Mě takové věci hrozně moc lákají, někam bych chtěla vyjet po 2. ročníku na VŠ (teď jsem v 1.), chci si všechno tak nějak ujasnit, hlavně sama v sobě a zkusit to.
    Moc se mi tahle "rubrika", nebo jak to nazývat, líbí! :)

    OdpovědětVymazat
  12. Je to bomba, každý díl hltám od začátku do konce :) moc se mi to líbí! :)

    OdpovědětVymazat
  13. Jééé, já se tak těším na pokračování! :)

    OdpovědětVymazat