Byla jsem aupair: Jak jsem přestala mít ráda psy (část 4)

Po kratší odmlce se opět vracím k příběhu o aupair. Předešlé části najdete zde. Dnešní díl se bude týkat třetího měsíce mého pobytu v Anglii, konkrétně srpna 2011 a konečně vás seznámím se svojí noční můrou alias psí smečkou, se kterou jsem zkusila doslova peklo na zemi.

V Anglii jsou letní prázdniny výrazně kratší, než ty naše. Trvají 6 týdnů a začínají až na sklonku července. Dětem to tedy moc nezávidím, ale já jako aupair jsem za to byla vděčná. I tak mě čekalo 6 pernějších týdnů, než jsem byla zvyklá. Ale nebylo to po celou dobu stejné. Jeden týden byla celá rodina na dovolené (budu o tom ještě mluvit níže), jeden týden byly děti u babičky (tento týden byl jednoznačně nejlepší), poté dva týdny byla kromě nejmladších dětí doma i čtrnáctiletá Kitty, což byla pro mě aspoň částečná úleva, protože mi s nimi dokázala pomoct a nakonec dva týdny, kdy Kitty odjela a já zůstávala celé dny sama pouze s nejmladšími dětmi, devitíletou Darci a jedenáctiletým Finnem. 

V tomto období jsem obvykle stávala někdy kolem osmé, prostě když jsem slyšela, že už dole běží televize a děti jsou vzhůru. Udělala jsem jim snídani, pokud chtěly a pak jsem se dala rychle do úklidu. Ideální bylo, když jsem to stihla dříve, než je přestala bavit televize a vyžadovaly pozornost. Na tuto dobu mám vcelku smíšené vzpomínky. Na jednu stranu to byl opravdu zápřah, věnovat se jim osm deset hodin denně, ale na druhou stranu jsem se právě v této době naučila spoustu anglických slov a frází a hlavně si je zcela přirozeně vryla do paměti. Dost často se u nás sešly ještě i jejich kamarádi, takže to dopadalo tak, že  bylo v domě tak pět dětí ve věku kolem deseti let a já. Samotná se tomu zpětně divím, ale rozhodně to nebylo tak děsivé, jak to zní. 
V tuto chvíli je rozhodně dobré zmínit otřepanou, ale pravdivou větu, kterou je třeba mít stále na paměti: Vy ze své role aupair děti nemáte vychovávat, ale hlídat! Samozřejmě bylo spoustu situací, kdy být to moje děti, tak jim to zakážu, vynadám jim, zfackuji, cokoliv. Zde jsem si ale držela odstup a nad spoustou věcí mávla rukou. Nejsou to moje děti, vychovávat je má někdo jiný a když je to rodičům často jedno, mně to musí být jedno dvojnásob. Zasahovala jsem pouze v momentech, kdy hrozilo, že si ublíží nebo ublíží někomu jinému. Ono to stejně nemělo moc cenu, něco jim diktovat nebo přikazovat. Nebraly mě jako autoritu a bylo dost těžké je k něčemu donutit. I tak si ale myslím, že jsem měla na děti docela štěstí. Sice měly volnější výchovu, ale rozhodně to nebyly takové ty typické extrémně rozmazlené anglické či americké děti. Rodiče je čas od času uměli pěkně seřvat, i na pár facek občas došlo. 

Když se vrátím k těm prázdninovým dnům, byla jsem pro ně prostě ,,kamarádka", další do týmu. Takže jsme společně hrály deskové hry, herní konzole jako playstation a Wii, na schovku, na slepou bábu a  jiné možné i nemožné hry. Darci navíc ráda pekla, takže jsme vytvářely různé buchty, koláče a podobně. Občas to bylo fakt náročné, protože jsem v sobě nedokázala sebrat tolik energie jako měly děti, navíc jsem tam stále měla roli imaginárního dozoru, kdy jsem musela dokázat určit hranice, co je ještě přípustná hra a kdy už bylo na čase se trochu zklidnit. Ale jak už jsem psala, v tento moment se vám angličtina doslova lila do hlavy. Když si to představíte, ona ta slovní zásoba desetiletých dětí při hře není kdoví jak složitá a bohatá. Ale slyšíte to pořád dokola, celý den. Ani se nenadějete a začnete ty fráze také používat. Naprosto přirozeně se vám vryjí do paměti a narozdíl od uměle nabiflovaných slovíček a pouček, už se vám z hlavy nikdy nevypaří. V tento moment jsem se angličtinu začala učit jinak. Odložila jsem všechny chytré knihy a slovníky a učila jsem se tak, jak to dělají malé děti - poslouchala jsem a následně to papouškovala. A ono to fungovalo. Krásným příkladem bylo to, když jsem se naučila nějaké nové slovíčko a i když jsem ho do té doby neznala a nikdy ho nepotřebovala, najednou se mi hodilo dvacetkrát denně. Hrozně mi to připomnělo takové to dětské otravné žvatlání, když se dvou tří leté dítě něco naučí a opakuje to do zbláznění. Přesně takhle jsem si připadala. :-D

Teď bych se ale ráda věnovala týdnu, kdy celá rodinka odjela na dovolenou. Původním plánem sice bylo, že pojedu s nimi a psy bude doma hlídat jeden ze starších synů. Jenže ten nakonec nemohl, a tak to logicky spadlo na mě. Přiznám se, že mě to ani nijak netrápilo. Kdyby jeli někam na Havaj, tak asi jo, ale byli pouze stanovat někde u anglického pobřeží. Nocování ve stanu mě nijak nelákalo. A když si vezmu, jejich (ne)hygienické návyky i doma, tak radši nechci vědět, jak to vypadalo při kempování a byla jsem vlastně i ráda, že jsem mohla zůstat doma. Měla jsem před sebou volný týden, dům jen pro sebe a jediným úkolem bylo jednou denně nakrmit psy. Toto období navíc připadlo na snad nejkrásnější týden, jaký za toho půl roku v Anglii byl. Teploty se vyšplhaly daleko nad dvacet stupňů, dokonce asi tři nebo čtyři dny v kuse nespadla ani kapka. Plánovala jsem si každý den výlety do Londýna a docela jsem se těšila, že si od nich odpočinu. Jenže to mělo háček, a tím byly právě ty hyeny (pardon, psi)...

Úmyslně jsem se o nich zatím zmiňovala jen okrajově. Nutno ale říct, že mi pili krev od prvního do posledního dne. Gradovalo to však v inkriminovaném týdnu, kdy jsem s nimi zůstala sama doma, takže na ně v tomto příběhu přichází řada právě teď. Abych je lehce představila. Šlo o dva jorkšíráky, kteří jako všichni malí psi si vynucovali pozornost, v jednom kuse štěkali a byli neuvěřitelně líní, takže než aby si řekli, že chtějí ven, tak vykonali potřebu na nejbližším místě, čili někde v domě. Poté tam byl labrador, velmi starý, asi třináctiletý, který již měl problémy s končetinami a často mu dělalo problém vstát a tak jen ležel a štěkal. A samozřejmě, někdy to nevydržel a opět vykonal potřebu přesně tam, kde zrovna byl. A na závěr dva velcí psi, přiznám se, nevím přesně rasu. Ale šlo o velké plemeno, dva mladé psy plné energie, ale bohužel v jednom kuse byli zavření doma, čili patřičně unudění. Věčně štěkali, shazovali  a rozbíjeli, na co přišli. Ti se naštěstí doma nikdy nevykáleli, ale zvlášť ten jeden uměl občas sežrat něco nepatřičného (třeba když děcka někde zapomněla čokoládu) a poté to vyzvracet. A je vám asi úplně jasné, kdo to po nich musel všechno uklízet. 

Jednoduše šlo o nevychovanou, bordel dělající a štěkající smečku. Chyba byla samozřejmě v majitelích. Pořídit si psy, na které nemají čas, náladu, prostory, to je prostě špatně. Ale já jsem do toho vlétla nevinně a tím, že jsem s nimi trávila nejvíce času, jsem to také nejvíce schytala. Procházky pro psy byly tabu, na to nikdo neměl čas. Já jsem nejdříve měla takové ambice, že s nimi budu chodit, ale nebylo to moc dobře realizovatelné. Jít se všemi najednou nešlo, mám jen dvě ruce a pět zběsilých psů neudržím. Takže to chtělo jít nejdříve s jedním velkým, potom s druhým a nakonec vzít ty dvě malé potvory. Labrador by stejně dál než na zahradu nedošel, tam to bylo bezpředmětné. Jenže, když jsem vzala jednoho psa ven, druzí mezitím doslova zbořili barák. Takže to vypadalo tak, že jsem byla nejdříve na třech procházkách a po zbytek dne jsem uklízela dům. A na to jsem neměla příliš často nervy. Řešením samozřejmě bylo, když se sešlo více lidí, každý vzal jednoho psa a bylo by to. Jenže, k tomu jsem rodinku donutila akorát jednou a víckrát z jejich strany nebyl zájem.

Psi byli mimo jiné zvyklí spát s páníčky v posteli. A to byl právě největší problém v ten moment, kdy jsem s nimi zůstala sama doma. Večer před spaním jsem je ještě vyvenčila na zahradě, abych předešla ,,katastrofám" a ponechala je osudu ve spodní části domu, kde také byli zvyklí nocovat. Jenže bohužel ne sami. Scénář všech devíti (!) nocí byl stejný. Stačila hodina a začali zběsile štěkat. Šla jsem dolů, seřvala jsem je, chvíli byl klid a pak zase štěkot, následoval můj hysterický výlev, štěkot, sprška sprostých slov z mé strany, štěkot... a tak pořád dokola, až do rána. Takže jsem spala asi tak tři hodiny denně, a to ještě ne v kuse. Když jsem volala zoufalé sos, jak česky ke svým rodičům, tak anglicky rodince na dovolenou, vždy stejná odpověď. Musíš to nějak vydržet nebo spát s nimi. To jsem odmítala. Do mého pokoje měli psi vstup přísně zakázán. To se stalo jen jednou asi druhý den, co jsem přijela. Poté jsem si vydupala na své dveře zámek, přes který se psi nedostali. A dobrovolně bych si je tam nepustila. A spát dole na té ušmudlané pohovce a mít kolem sebe pět smradlavých potvor, to bych stejně neusnula. A tak mi nezbylo nic jiného, než si to odtrpět. 

Situace to nebyla nijak příjemná. Byla jsem úplně sama, za celý den jsem kolikrát nepotkala živáčka a má jediná konverzace byla sprška nadávek pro psy. Do Londýna jsem nakonec jela jen dvakrát, ale byla jsem absolutně bez energie, jak fyzické, tak psychické, takže to nestálo za nic. Pamatuji si moment, kdy jsem si na chvíli sedla v jednom z londýnských parků a pozorovala dění kolem sebe. Byla jsem uprostřed svého vysněného města, obklopena stovkami lidí a přitom tak zoufale sama, tak nešťastná, tak unavená. Koncem týdne se na mě začalo podepisovat nevyspání a byla jsem hrozně roztržitá, nepozorná. Tak trochu vtipným důkazem toho je svačina, kterou jsem si chystala na můj výlet do Londýna. Chtěla jsem trochu ušetřit a nekrmit se ve fastfoodu, a tak jsem si doma namazala tousty a vzala je s sebou. A až když jsem seděla na břehu Temže a zakousla jsem se do své svačinky, tak jsem zjistila, že toust už je dávno plesnivý a z jedné strany pěkně zelený. Jak mi to mohlo ráno při chystání uniknout, to mi dodnes není jasné. :-D

Tuto fotku už jste sice jednou viděli, ale pochází právě ze stejného dne, jako  akce ,,zelenou toust", tak se hodí znovu. :-)

Ale jak už to bývá, i ty špatné dny jednou končí. Ještě než se rodinka stihla vrátit, čekal na mě moc milý email. Ve vedlejší vesnici se nachází česká aupair a chce se se mnou vidět! Člověk a ještě česky mluvící, to pro mě byla v ten moment spása. Čert vem, že si s ním moc neprocvičím angličtinu. Scházíme se jen krátce na to. Petra tam je sice jen na krátkou dobu, ale i tak nás čekají dva společné měsíce a především společně strávené víkendy, které patří k tomu nejlepšímu, co jsem v Anglii zažila. A o těch bude řeč zase až příště...