Byla jsem aupair: Stahují se mračna (část 6)

Blížíme se do finále. Dnes vás čeká předposlední část o mé cestě aupair. Pokusím se shrnout tři měsíce, tak doufám, že se mi to podaří v nějaké rozumné délce a nebude z toho román. :-)

Prázdniny minuly, začínalo září a můj pobyt se přehoupl do své druhé poloviny. Září bylo ve znamení spousty změn, spousty špatné nálady ze všech stran a celkově to bylo asi mé nejhorší období. Sice tam se mnou stále byla Petra, další česká aupair, ale její pobyt se kvapem chýlil ke konci a s posledním zářijovým dnem mě opustila.

Co se však dělo v rodině. S novým školním rokem nastalo pár změn. Jedenáctiletý Finn začal chodit do jiné školy. U nás by to odpovídalo druhému stupni základní školy, ale u nich je to trošku jinak a byla to prostě jiná budova v jiné části města. Odcházel tedy každé ráno o něco dříve a doprovázela ho starší sestra Kitty, která tam také chodila. Nejmladší devítiletá Darci zůstávala na původní škole a pro mě nastala novinka - doprovázet ji do/z školy. Což bylo tak trošku zbytečné, ale maminka si to nenechala vymluvit. Škola byla necelých deset minut pěšky od domu, cesta byla klidná, kolem rodinných domů, neprotínala jí žádná frekventovaná silnice a pravděpodobnost, že by se jí něco mohlo stát, se rovnala nule. Vtipné na tom bylo i to, že sice do/z školy jsem jim musela doprovázet, ale jinak mohla naprosto samostatně chodit s kamarádkami ven a dost často si holky hrály na hřišti, které bezprostředně sousedilo se školou. Darci hodně maminku prosila, aby mohla chodit sama, ale ta na to nepřistoupila. A tak to Darci dávala náležitě sežrat aspoň mně. O ranním kolotoči už jsem mluvila dříve, na tom se nic nezměnilo. Klasické kolečko hledání věcí, připomínání, že už musíte jít atd. Při cestě se se mnou odmítala bavit, šla minimálně dva tři metry přede mnou/ za mnou. Ještě ráno to nebývalo tak zlé, protože jsem obvykle vycházely dost pozdě a musely jsme spěchat. Jenže odpoledne si musela popovídat s kamarádkami, zahrát si na honěnou, schovku a cesta, která jinak trvala sotva deset minut, se protáhla i na půl hodiny. Říct jí něco, rovnalo se, že na mě byla naštvaná ještě víc a později byla háklivá už i na můj káravý pohled, kterým jsem ji častovala. Byl to takový každodenní boj, ale v rámci možností se to dalo zvládnout. S tím člověk přece jen počítal, že se bude muset potýkat s neposlušnými dětmi.

Oxford Street: Ráj shopaholiků

Zvrat ale nastal i v jiných a zásadnějších věcech. Spolu s podzimem se nějak celkově změnila nálada v rodině. S největší pravděpodobností měli rodiče nějaké problémy v práci, a to se doma docela odráželo. Bavili se se mnou ještě méně, maminka byla ještě náladovější něž dříve, zmizela jakákoliv vstřícnost a ochota pomoct mi rozmluvit se anglicky. Měli svých problémů dost a já jsem tam byla tak trošku navíc. Zvlášť v kombinaci s tím, že i děti mou jakoukoliv pomoc odmítaly, jsem si připadala čím dál více jako vetřelec, který tam nepatří.
Ony nějaké ty náznaky byly už od prvopočátku, ale tehdy jsem se ještě uklidňovala tím, že se to zlepší, že to je jen ten těžký začátek a pak to bude dobré. Po třech měsících jsem se ohlédla a uvědomila jsem si tu krutou pravdu. Tady se nic nezmění, bude to stejné nebo ještě horší a co víc, další tři měsíce mám ještě před sebou...

Ten průběh září byl pro mě asi nejhorší. Bylo to tím, že už jsem tam byla hrozně dlouho, ale zároveň konec byl v nedohlednu, a to mě ubíjelo. Tím spíš, jaká nálada v rodině vládla a já jsem věděla, že líp už nebude. K tomu se začal pomalu, ale jistě vkrádat pocit stesku po domově. Z počátku jsem s tím problém vůbec neměla. Již před tímto pobytem jsem byla zvyklá bydlet na privátě v jiném městě a domů jsem tehdy dojížděla jen na víkendy, jednou dvakrát do měsíce.  V prvních týdnech mi paradoxně přišlo, že jsme si možná ještě blíž. Protože zatímco když jsem byla normálně ve škole, mamka mi volala maximálně tak jednou týdně asi pět minut, prostě jen tak čistě informačně, jestli vůbec žiju. :-) Jenže do Anglie mi volala téměř denně a protahovalo se to i na půl hodiny. A přiznám se, že mi to hrozně pomáhalo. Když se máte komu denně a hlavně česky vyzpovídat z každé kraviny, hned je vám lépe. 

Jenže nyní už to byly tři měsíce, kdy jsem neviděla rodinu, kamarády, známé. A i když mi všichni poctivě a často volali přes skype, začali mi chybět. A vše bylo opět zhoršeno tím faktem, že se to v následujících týdnech nezmění. V té době jsem hledala útěchu v nakupování dárků. Bloumala jsme bezcílně obchody a vždy když jsem narazila na něco, co by se mohlo líbit někomu z mých blízkých, hned jsem to brala a představovala si, jak mu to předávám, jak z toho bude mít radost. Byla to taková moje terapie. Jelikož byl můj návrat plánován zhruba na polovinu prosince, upnula jsem se jako malá na Vánoce. Už od září jsem o nich pořád mluvila, kupovala dárky a těšila se, jak si je už hezky v klidu doma užiju.

Do Vánoc však bylo stále daleko a já musela přežit i ty horší chvilky, které v rodině nastaly. Nevýhodou hlídání starších dětí, je mimo jiné to, že na vás můžou kdykoliv cokoliv napráskat, přibarvit si to tak, aby se to hodilo jim a i kdybyste se pokrájeli, maminka bude vždy věřit dětem, ne vám. O tom, že děti byly dost samostatné a mou pomoc či přítomnost striktně odmítaly, jsem už mluvila. Občas ale rodiče přišli s tím, že se dětem málo věnuji nebo že je dostatečně nehlídám. To když jsem si třeba odskočila na záchod, mezitím se dětičky pustily do jejich obvyklé rvačky a mamince potom řekly, že já jsem tam nebyla, že je neměl kdo rozsoudit. Jednou dokonce přišlo na ,,vážný" rozhovor, kdy se prý buď všechno změní nebo mě pošlou předčasně domů. Rodiče se snažili domlouvat i dětem, aby se mnou více komunikovaly. Po tomto rozhovoru se sice na pár dní vzduch opravdu vyčistil a všem se nám lépe dýchalo, nemělo to však dlouhého trvání a vše zase spadlo do starých kolejí. Nebylo nic, co by situaci zlepšilo. Rodiče stále frustrovaní z práce, navíc z ní jezdili domů čím dál později a já tím pádem hlídala dětí čím dál déle. Zatímco v létě přišly ze školy ve čtyři a v pět už byli rodiče doma. Nyní jsem u o půl třetí musela pro malou a pak s nimi trávila čas i do sedmi. K tomu se přidalo pochmurné počasí, začínalo se dříve stmívat, k tomu ti stále otravní a nevychovaní psi a já se snažila uklidňovat myšlenkami na mé vysněné Vánoce nebo aspoň nejbližší víkend, kdy jsem mohla z domu na chvíli vypadnout.

Nebyl však špatný úplně každý den. Jak už jsem psala několikrát, maminka byla neskutečně náladová a občas přišlo i na náladu veselou a pozitivní. To třeba, když děti o víkendu přespávaly  u kamarádů, a tak jsem s rodiči seděla se sklenkou vína u televize a vše bylo v naprostém pořádku. Hezky jsme si vykládali a svět byl zase jednou docela hezký. V jedné takové světlé chvilce mě přemlouvali, ať s nimi zůstanu na Vánoce a Nový rok. To jsem však striktně odmítla, na Vánoce už jsem přece měla úplně jiné plány.

Ke světlým stránkám patřily samozřejmě víkendy. Petra už si odjela, ale namísto ní nastoupila Ukrajinka Gabriela a objevila se také další aupair ve městě, Egita z Litvy. Ke komunikaci jsme sice musely používat angličtinu, která u nás všech nedosahovala zázračných kvalit a chvíli trvalo, než jsme se spolu naučily komunikovat, ale nakonec to šlo. Politiku a světový mír jsme spolu sice řešit nemohly, ale na jídlo, počasí, oblečení, nakupování a nářky o tom, co všechno nám naše hostitelské rodiny provádí, nám naše angličtina stačila dostatečně. Užily jsme si spolu spoustu skvělých chvil, nákupů i výletů. Jsem moc ráda, že jsem holky poznala a měla jsem se vždy na co těšit.

V průběhu října jsem také kupovala letenku domů (a připlácela rovnou dva kufry, abych ty mé obří nákupy měla jak převést) a mohlo tak začít oficiální odpočítávání. Díky předraženým předvánočním letenkám jsem svůj návrat o původní plán asi o týden uspíšila a den D byl stanoven na 11. prosince.

Dění v rodině se ani v následujících týdnech výrazně neměnilo. Obvyklý ranní kolotoč s chystáním do školy, útrpná cesta do ní, klasický úklid, odpolední vysedávání s dětmi u televize, pokus o nějakou konverzaci a hlavně se modlit, ať se do sebe zase nepustí a já nemám průser, že se o ně dostatečně nestarám. Večer dle nálady maminky, buď jsme seděla s nimi u televize nebo se raději uklidila k sobě do pokoje a těšila se na Vánoce. Přestože ta situace byla obdobná, jako v kritickém září, přece jen jsem to s postupem času snášela mnohem lépe. Už jsem si na tu svoji roli tak nějak zvykla, snažila jsem si užívat ty pozitivní chvilky a především, světlo na konci tunelu bylo vidět čím dál více a můj čas odletu se kvapem blížil. Čím kratší doba mi v rodině zbývala, tím více mi to bylo všechno jedno a dokázala jsem se povznést snad úplně nad cokoliv. Poslední týdny, dny...a pak už je stejně nikdy neuvidím.

Už vás svými nářky nebudu dnes dál trápit a velké finále si nechám na příští závěrečný díl. Je mi jasné, že se zase ozvou anonymové, tak proč jsem tam vlastně jezdila, když nemám ráda děti, když to nezvládám atd., tak bych ráda dodala, že ve finále to není zase tak černé, jak se může zdát. Samozřejmě jsem s tím počítala, že nebude každý den růžový a že to bude těžké. A když se na to dívám zpětně, tak ona to zase taková hrůza nebyla a přežila jsem to bez újmy. Právě naopak, jenom mi to dalo. O tom však budu mluvit až příště. I když vzpomínky sepisuji zpětně, snažím se vždycky zavzpomínat na tu konkrétní dobu a vyvolat přesně takové emoce, jaké jsem  prožívala tehdy a prostě byly dny, kdy mi nebylo do smíchu, kdy mi prostě bylo smutno, kdy to bylo těžké, kdy se ke mně nechovali úplně fér a proto i tohle všechno musím zmínit.  Píšu to i pro ty, co se stále rozmýšlejí jestli jet také jako aupair a hledají každou možnou informaci. Těm se snažím popsat, co všechno je může potkat a jaké pocity je můžou přepadnout.

Příště se tedy můžete těšit na můj příjezd domů, celkové zpětné shrnutí, povím vám, co mi to dalo a co vzalo. A také podrobněji projedu můj vývoj angličtiny, protože se mě na to často ptáte. Pokud máte i nějaké další otázky, tak mi je napište a já je případně v příštím článku zohledním.