Byla jsem aupair: Miluji Londýn (část 5)

Jelikož se mi zdálo, že váš zájem lehce opadá a dost možná jsem vás posledně až příliš zavalila textem, udělala jsem v tomto seriálu delší pauzu a hlavně dnes vás čekají především fotky.
Budu tedy částečně pokračovat v chronologickém povídání, které jsem ukončila na prahu srpna, kdy jsem měla možnost seznámit se s jinou českou aupair. Největší výpravné cesty jsme poté absolvovaly spolu v průběhu srpna a září. Do Londýna jsem ale jezdila pravidelně celého půl roku, takže dnešní článek tak trošku spojím a sama zavzpomínám, co všechno jsem navštívila. Respektive, je to jen malý výběr, protože jinak by to bylo fakt na dlouho.

Kde jinde začít poznávání Londýna než u Buckhinghamského paláce.

Petra, má nová kamarádka, bydlela ve vedlejší vesnici a starala se o dvou letou holčičku. Bylo skvělé, že jsme si mohly vzájemně povyprávět své strasti a hlavně si spolu užít volný čas. Občas jsme se vídaly i v týdnu, protože brala dopoledne svoji svěřenkyni na hřiště a já jsem vyrážela s nimi. Patřily nám však víkendy. Většinou jsme spolu trávily oba víkendové dny a jely jsme buď do Londýna nebo do nedalekého nákupního centra. V tu dobu jsem dokázala veškeré starosti s rodinou hodit za hlavu. Už od pondělí jsem žila pro víkend. A když už jsem toho měla občas plné zuby, myslela jsem právě na tohle super cestování a říkala jsem si, kdybych nebyla ochotna ,,vytrpět" některé chvilky s rodinou, neměla bych tohle. Anebo můj oblíbený citát, když od života něco chceš, musíš mu také něco obětovat.

Natural History Museum jsem navštívila v docela nešťastnou dobu, kdy byly hlavní prázdniny v Anglii, takže kromě hromady turistů se tam nacházely i místní děti a byla tam doslova hlava na hlavě. Jediné, co mi utkvělo v paměti, tak hroch a jelen vedle sebe. To se prostě jen tak nevidí. :-D

Při jednom z našich výletů jsme se s Petrou rozhodly pro plavbu lodí. Sice nám moc nepřálo počasí a já jsem málem umrzla, ale je to fajn, vidět památky zase z jiné perspektivy. Navíc jsme měly štěstí, že před námi plula vysoká loď, takže jsme měly možnost vidět zvednutý Tower Bridge přímo z první ruky.

Já jsem se však doslova zamilovala do Canary Wharf, čtvrti plné výškových budov. Tohle prostě nikdo nechápe, ale chcete-li mi udělat radost, postavte mě vedle výškové moderní budovy a máte vystaráno. :-) Speciálně kouzelný pohled na tuto čtvrť je z vrcholku Greenwich, kde se nachází nultý poledník.

Co je rozhodně v Londýně velkým zážitkem, tak jejich metro. Spletité dlouhé tunely, složité přestupy, věčné uzavírky některých tras, nedýchatelný vzduch, malé přecpané prostory. Po zážitku s tímhle mi pražské metro připadá jako hračka pro děti. :-)

Na Trafalgar Square bylo umístěno odpočítávadlo do Olympijských her 2012. Zachytila jsem ho téměř rok před zahájením her.

Olympijský stadion ve Statfordu půl roku před konáním Olympijských her.

London Eye jsme si s Petrou také nemohly nechat ujít. Tentokrát jsme si vyčihly dobré počasí a výhled stál opravdu za to. 

Ten den jsme sithly i muzeum voskových figurín Madame Tussauds, což patří k té nejdražší ,,srandě", co můžete v Londýně zažít. Vstupné se pohybuje kolem 30 liber. My jsme naštěstí chytly nějakou slevu. I tak to ale není o ničem jiném, než dlouhých frontách, tlačenicích a číhání, kdy rychle vystartujete k oblíbené hvězdě, kolegyně vás vyfotí a už se na vaše místo tlačí někdo další z  davu. Stejně toho ale nelituji. 

Pokus o líbačku s Leonardem DiCapriem. Bohužel jsem si zapomněla podpatky, a tak jsem měla smůlu.

Picadilly Circus bylo v každou denní hodinu narváno k prasknutí a nebylo tam k hnutí. Nejinak tomu bylo i na slavné obchodní ulici Oxford Street. Kde jsem tedy byla snad třikrát, ale nikdy jsem tam nic nekoupila. Podle mě to v těch davech prostě nejde.

Bez fotky slavného Toweru by to také nešlo.

Petra toužila vidět slavné knihkupectví ve čtvrti Notthing Hill, kterým byl inspirován stejnojmenný slavný film s Julii Roberts. Trošku nám dalo práci, než jsme ho našly, ale zadařilo se.

Mé výlety se z absolutní většiny týkaly Londýna. Bylo tam toho tolik k vidění, že i když jsem tam jezdila opravdu často, stejně jsem za toho půl roku nestihla navštívit vše, co jsem měla původně v plánu. I tak jsme se ale s Petrou vydaly na východní pobřeží do přímořského městečka Southend. Je to takové turistické letní centrum pro Angličany. Najdete zde zábavní park ihned u moře, aquarium, nejdelší molo, které zachází až dva kilometry do širého moře a také spoustu obchodů. 

Je to hrozně divný pocit, když jdete po zrezavělém molu a pevnina je daleko za vámi.

Můžu říct, že jsem v Anglii byla i u moře

Jestli mě něco zklamalo, tak vánoční Londýn. Hrozně jsem se těšila, že v tak velkém městě bude bombastická výzdoba s neopakovatelnou atmosférou a ono nic. Na vánoční trhy už jsem se vydala bez Petry. Kromě toho, že tam byla hlava na hlavě, tak tam nebylo snad nic původního a tradičního pro Anglii. Aneb vídeňský punč, rakouské klobásy, francouzské hranolky a tak dále.

Alespoň Trafalgar Square vypadalo hezky, ale když si odmyslíte stromeček, takhle efektivně je to tam nasvíceno po celý rok.

A má úplně poslední londýnská fotka pořízena v posledních minutách posledního výletu do tohoto velkoměsta.

Dnes jsem samotné vyprávění o aupair trochu ošidila, ale dočkáte se zase příště. Začátkem září, i přesto, že tam ještě byla Petra, se začala stahovat mračna a mně začínaly ty krušnější chvilky v roli aupair. O těch vám budu blíže vyprávět příště, v předposledním díle tohoto seriálu. A slibuji, že vás tentokrát nenechám tak dlouho čekat.