Byla jsem aupair: Konec dobrý, všechno dobré (část 7)

Když jsem mou cestu jako aupair začala sepisovat, tak jsem snad ani původně neměla v plánu brát to takhle obšírně. A to jsem se to snažila zkracovat, co to šlo. Každopádně, dnes už je to opravdu poslední díl a bude o mém návratu a zpětném hodnocení.

Čas letěl jako blázen a byl tady můj poslední týden v Anglii. Předvánoční nákupy nabíraly na obrátkách a já ladila poslední dárky. Jelikož jsem věděla, že věci budu muset vtěsnat do dvou kufrů, začínala jsem také dost třídit a vyhazovat. Všechny kravinky, nepotřebné pytlíčky, sáčečky, vytahaná trička a podobné blbosti letěly do koše. Na své historické minimum se dostala i má sbírka kosmetiky. Měla jsem vše vypočítané tak, že to dopotřebuji a vyhodím v Anglii. Domů jsem tak nevezla skoro nic, což nebyl úplně dobrý nápad, protože hned první den po příletu jsem musela nutně na nákupy, protože jsem neměla ani deodorant, pudr nebo kartáček na zuby. A například má sbírka laků na nehty čítala tehdy celé čtyři kusy! I tak ale kufry nakonec praskaly ve švech a byly nacpány dárky  a hromadou mého nového oblečení a botů. 

V posledním týdnu mě také skolila menší viróza, a tak jsem velkou část dne trávila v posteli. Poslední sobotu jsem se vydala na nákupy jídla, které jsem chtěla přivést domů a také na rozlučkové posezení s Egitou, litevskou kamarádkou, kterou jsem si tam našla.

A byl tady den D - 11. prosince 2011 a já byla připravena k odletu. Loučení s rodinou bylo velmi vlažné. Musíte si uvědomit, že oni už měli těch aupair hrozně moc a každá jim prostě za nějakou chvíli zmizela z života, a tak už to prostě nijak neprožívali. Jednoduše mi zamávali a bylo to. Odvezli mě na letiště a když jsem je ujistila, že dál už to zvládnu sama, dali mi poslední goodbye a zanechali vlastnímu osudu. Na letišti jsem nakonec ještě díky zpoždění trávila celých pět hodin, ale to už byla maličkost. Už dnes v noci se vyspím ve své vlastní posteli!!

Zatímco let do Anglie jsem vůbec nevnímala a byla hrozně nervózní, tentokrát jsem si sedla hezky k okýnku a kochala se celou cestu pěkným výhledem. Zvykat jsem si také začala na všudypřítomnou češtinu. Bylo to docela zvláštní. Sice jsem s ní byla skrz internet a skype v kontaktu pořád, ale tak nějak jsem byla zvyklá, že když jsem byla venku mezi lidmi, tak se mluvilo anglicky a když jsem nechtěla, nerozuměla jsem a nemusela poslouchat cizí rozhovory. Jenže letadlo bylo plné Čechů a Slováků a najednou jsem rozuměla úplně všemu. Úplně nejlépe to vystihla paní sedící přede mnou, která patřila k anglicko - české rodině a všichni mluvili tak napůl česky napůl anglicky. Tato paní při startu letadla prohlásila - Čeština is back. A nešlo to v ten moment říct lépe. :-)

Let byl opět velmi krátký, netrvalo dlouho, letadlo přistálo a na maličké hale nesměle blikal nápis Brno Tuřany - byla jsem doma. Chvilka napětí, jestli se mnou přiletěly i mé kufry a poté už následoval ten vytoužený okamžik, který jsem si v hlavě poslední týdny přehrávala pořád dokola - setkání s mou rodinou. Nikdy v životě jsem je neviděla raději než v tento okamžik....

Následovaly čtyři týdny, která jsem strávila v poklidu a teple domova. Užila jsem si vysněné Vánoce, nechala si vařit česká jídla a postupně navštěvovala všechny známé a kamarády. 

Návrat do reality
Počátkem ledna už ale nezbývalo nic jiného, než se naplno vrátit do reality a začít žít zase ten můj opravdový život s opravdovými problémy. Až v tento moment vám dojde, jak byly všechny ty problémy a chmury v Anglii maličké a malicherné. Toho půl roku jsem tam vlastně žila takový pseudoživot v pseudoroli s pseudoproblémy. Ano, občas to bylo těžké a ukápla nějaká ta slzička, ale vše mělo svůj konec a už se k tomu nikdy nemusím vracet. Tohle už těžko jde říct o tom skutečném životě. Jestli jsem na začátku říkala, že nejtěžší je to rozhodnutí, že vyjedete, tak druhá nejtěžší věc je právě tento návrat do reality. Všechny problémy, před kterými utíkáte, na vás počkají a po návratu vás pěkně doženou. Vrátit se po půl roce žehlení a uklízení výkalů po psech do školních lavic, učit se na zkoušky, psát diplomku, shánět si bydlení a mnoho dalšího, to je opravdu šok. Nakonec se ale i tohle vstřebá a zůstanou už jen vzpomínky a nabyté zkušenosti...

Angličtina
V rychlosti se ještě pokusím popsat moji angličtinu, protože jste se na to několikrát ptali. Moje cesta s angličtinou nebyla nikdy lehká. V prehistorické době, kdy jsem já chodila na základku, jsem neměla možnost volby. Učitelka angličtiny tehdy nebyla na skladě a já jsem musela chtě nechtě začít s němčinou. Té jsem se také následující roky držela a také z ní maturovala. V patnácti jsem k tomu sice angličtinu přidala, ale měla jsem tu smůlu (a také jsem byla blbá), že jsme byla taková laxní skupina, kterou ještě navíc měla na starost učitelka, co moc učit neuměla a všechno jí bylo jedno. Ve finále to dopadlo tak, že po čtyřech letech jsem neuměla anglicky skoro vůbec. Ano, byla to chyba. Měla jsem možnost naučit se anglicky pohodlně a zadarmo. Jenže, vysvětlete tohle puberťákovi. Dohnalo mě to samozřejmě záhy. První dva roky na vysoké jsem se angličtině úspěšně vyhýbala a zapomněla i to málo, co jsem uměla. A ve finále jsem měla moc dobrý nápad, zapsat se na kurz pro mírně pokročilé, který byl navíc klíčový k tomu, abych studium mohla vůbec ukončit. Dopadlo to samozřejmě špatně. Testy jsem opakovaně psala tak na 30% a nebyla šance to za nějaký týden dohnat. A tak se mé studium kvůli tomu prodlužovalo o rok. A já tedy měla čas resty z minulosti dohnat. Ještě před odletem jsem prošla intenzivním kurzem pro začátečníky a v Anglii jsem startovala s levelem A2. Měla jsem základní slovní zásobu, hlavně tu pasivní. Uměla jsem složit jednoduchou větu a zeptat se na základní věci. Poté jsem byla natvrdo hozena do vody a musela jsem plavat. Hodně lidí se toho bojí a já samozřejmě měla strach také, ale když prostě musíš, tak musíš a ono to prostě jde. Angličané jsou na cizince zvyklí, ocení každý pokrok, pomůžou, jsou chápaví a nikdo se na vás nedívá skrze prsty, že mluvíte jako trotl. Jen musíte počítat s tím, že čím nižší level je vaší angličtiny, tím jsou ty začátky těžší. Ale nějak to jde vždycky. 
Ze začátku jsem hodně seděla nad gramatikou a doučovala jsem se věci, které jsem nutně potřebovala k přežití. Hodně jsem poslouchala, ať už rodinu, ostatní lidi nebo televizi. Pokrok byl rychlý a já se každým dnem zlepšovala. Nebylo dne, kdybych se nenaučila nové slovíčko nebo frázi. Po pár týdnech mě přestalo děsit, že na mě někdo mluví anglicky a že mu musím odpovídat. Bylo to přirozené. Později jsem se začala učit jako malé děti. Jednoduše jsem papouškovala to, co jsem slyšela jinde. Nejdříve slova, potom celé fráze. Nejlepší na tom je, že to vše máte spojeno s tou situací, kdy jste se to naučili a narozdíl od uměle nabiflovaných slovíček na test, už se vám to nikdy nevymaže z paměti. Po půl roce jsem dokázala naprosto bez problémů konverzovat o každodenních tématech. Měla jsem v sobě jistotu, že kdykoliv kdekoliv na mě někdo promluví anglicky, nějak se s ním domluvím a vůbec mě tahle představa nestresovala.  Pokulhávala jsem však v gramatice a odbornější slovní zásobě. Před klíčovým opakováním zkoušky jsem musela právě gramatiku ještě hodně dopilovat a pukala jsem zlostí, jak neskutečný rozdíl je mezi reálnou angličtinou a tím paskvilem, co se učí u nás na školách! Zkoušku jsem ve finále udělala, ale s dovětkem paní profesorky, že jde vidět, že očividně nemám na angličtinu talent. Ano, asi nemám,a má gramatika je dodnes slabší, ale když mě někdo na ulici osloví anglicky, v klidu mu poradím, ukážu cestu a řeknu cokoliv, co potřebuje. A to je podle mě, pro život, mnohem důležitější.

Konec dobrý, všechno dobré
Dnes už je to rok a půl od mého odjezdu do Anglie. Můžu tedy rekapitulovat. Svého zběsilého plánu ani v nejmenším nelituji. Bylo to bláznivé, těžké i stresující, ale stálo to za to. Přivezla jsem si neskutečné množství zážitků, které mě obohatily a posunuly mě v mém životě dál. Jestli mi to něco vzalo, tak je to láska k psům a toustovému chlebu. To jsou věci, ke kterým jsem si ani po takové době, nedokázala znovu najít cestu. Na toustovém chlebu už si fakt nikdy nepochutnám a také si nikdy nepořídím psa. Ale nějaké oběti hold vždy musí být :-) 
Dalo mi to však mnohem více. Samostatná jsem byla vcelku dost už před odletem, ale tento půl rok to ještě více zocelil. Nyní vím, že se můžu stoprocentně spolehnout sama na sebe, že se o sebe dokáži postarat,  zvýšilo mi to sebevědomí, zlepšila jsem se v angličtině, naučila jsem se žehlit, mnohem lépe zvládám stresové situace i samotu, posunula se mi hranice toho, co až je nepořádek, vážím si své rodiny, svých přátel, svého mateřského jazyka i země, ze které pocházím a v neposlední řadě už vím, že sny jsou od toho, aby se staly skutečností...

Děkuji všem, kteří celý sedmi dílný  seriál zvládli přečíst a všem budoucím aupair přeji hodně odvahy a šťastnou ruku pro výběru rodiny.