Byla jsem aupair: Přípravy na cestu (část 1)

Téma ohledně aupair jsem již kdysi lehce načala a pár z vás se zajímalo o další informace, a tak jsem se rozhodla, že o tom napíšu dokonce několikadílný seriál. Takže dnes ryze nekosmeticky, ale věřím, že to třeba některým z vás pomůže s rozhodováním zda to třeba také nezkusit. Začneme klasickou přípravou na cesty, další části ještě přesně nevím, jak rozdělím, aby to bylo uspořádané, ale zároveň jednotlivé články ne přehnaně dlouhé, ale těšit se určitě můžete na to, jak vypadala má rodina, jejich zvyklosti, mé povinnosti, slasti i strasti i jaké z toho mám pocity s odstupem času.

Zdroj

ÚNOR 2011  - Právě tehdy začíná tento ,,zběsilý plán" dostávat reálnou podobu. Myslím si, že snad každý z nás, byť v koutě duše, přemýšlí o tom, jaké by to bylo žít v jiné zemi. Ve spoustě případů ale zůstane jen u snu. Přitom v dnešní době je to tak jednoduché vycestovat na pár měsíců za hranice (brigády, erasmus, aupair, práce...) Podle mě je nejdůležitějším faktorem překonat strach. Ano, hned v úvodu vás čeká ta nejtěžší věc. Říct si ,,já jedu". Pokud se dostanete přes tohle, nic těžšího už vás během celého průběhu nečeká. 

Já jsem se k tomuto důležitému rozhodnutí dostala skrze tři životní události, která se shodou náhod přihodily v průběhu 14 dní. Nepovedlo se mi zvládnout zkoušky a bylo více než jisté, že mé studium se bude prodlužovat o celý dlouhý rok. Byla jsem na několik dní v Bruselu navštívit kamarádku, která tam tehdy byla na erasmu, kde jsem měla možnost na vlastní oči vidět, jaké to je, žít přechodně v jiné zemi. A nakonec se k tomu přimotal i rozchod s mých tehdejším přítelem. Sledem všech těchto událostí jsem se dopracovala k tomu pověstnému: já jedu na pár měsíců do zahraničí. Začalo první zkoumání možností a pomalu jsem zužovala výběr. Primárně jsem chtěla anglicky mluvící zemi, načež jsem se rozhodla pro Anglii, kde tu angličtinu přece jen máte možnost slyšet v té nejčistší formě. Původně jsem přemýšlela o práci v továrně, fastfoodu, kdekoliv. Jenže jsem se bála toho, že mezi Poláky a Ukrajinci se anglicky moc nenaučím a děsila mě představa, že bydlím na nějaké hromadné ubytovně s X lidmi. Můj definitivní výběr zpečetil tenhle článek. Ano, bude ze mě aupair. Jevilo se to jako ideální možnost po všech stránkách. Budete tam mít někoho, na koho se spolehnout, budete žít v rodinném prostředí a angličtinu i místní kulturu budete moct zažít opravdu zblízka. Jako problém se jevila jen jedna ,,maličkost". Nemám ráda děti. :-) Nikdy jsem nepatřila k těm, co by se rozplývali nad každým kočárkem a těšila se na to, až budu mít kupu dětí. Ale v tento moment jsem byla ochotna to risknout. Tak prostě budu chvíli hlídat pár zlobivých dětí. Třeba se něco přiučím. :-)

BŘEZEN 2011 Měla jsem tedy jasno, chci jet dělat aupair a přípravy mohly začít. Na základě článku, který jsem uváděla výše, jsem se rozhodla vyjet na vlastní pěst, čili bez pomoci agentury. Hlavní důvod byl ten, že jsem si chtěla dobu pobytu co nejpřesněji ohlídat sama. Pokud jedete přes agenturu, tak po vyplnění přihlášky jen sedíte s rukama v klíně a čekáte, až se ozvou. Na to já jsem neměla čas. Musela jsem se vejít do mezery, kdy už budu mít uzavřený aktuální ročník a kdy bude bezpodmínečně nutné se do víru školních povinností zase vrátit. Toto období mělo přesně 6 měsíců, a tak jsem z toho nechtěla promarnit jediný den, jen kvůli tomu, že mi agentura nesežene ideální rodinu včas. Další výhodou byly ušetřené tisíce za poplatky agentuře. Takže, jde se hledat ta vysněná rodina...

V této fázi vás čeká ještě jeden nelehký úkol - seznámit s tím okolí. Mí příbuzní i přátelé moc dobře vědí o mé ,,lásce" k dětem a tak reakce na mé ,,bude ze mě aupair" byly skutečně bouřlivé - překvapení, údiv, smích, nevěřícnost a ani špetka pochopení. Nemáš ráda děti, neumíš anglicky, neumíš uklízet, co tam budeš dělat. V tento moment je opravdu hodně důležité probudit v sobě sebedůvěru a stát si za tím - já to zvládnu!

DUBEN 2011 

Jde se na věc. Existuje množství stránek přímo určených pro tyto účely. Ta největší a nejlepší je www. aupair-world.net. Byla jsem zaregistrována i na několika dalších, ale rodinu jsem našla právě tady. Jednoduše si vytvoříte svůj profil. Napíšete něco o sobě, přidáte fotky. Podrobnější návod opět najdete ve výše zmiňovaném článku. Ve zkratce - lehce zaobalit (ale nelhat!) své nedostatky a obšírně rozepsat své přednosti. Tudíž jsem tam samozřejmě nepsala, že nemám ráda děti, ale naopak povzpomínala na všechny děti mých sestřenic, kamarádek i sousedů. K tomu moc ráda vařím, jsem ochotna uklízet, miluji zvířata (tohle se mi tedy později dost škaredě vymstilo, ale o tom až někdy příště), jsem velmi přizpůsobivá, milá, ochotná, pracovitá bla bla bla :-D. K tomu přidat fotku ideálně s dítětem v náruči. Fotky s dítětem jsem ve svém archivu hledala dost marně, tak jsem požádala právě sestřenici, aby mi půjčila svého tehdy tříletého syna. S tím jsem se nafotila, jak ho ,,hlídám" a bylo to. :-) A hlavně vše psát sama i se svojí velmi špatnou angličtinou. Je důležité si uvědomit, že dopis za vás může napsat kamarádka, ale do Anglie nakonec jedete vy sami se svojí vlastní úrovní angličtiny. Je rozhodně lepší připravovat, na váš level angličtiny, rodinu hned od počátku.

Nejdříve se to jeví velmi jednoduše. Na výběr jsou desítky rodin. Jenže pozor, oni mají na výběr stovky aupair, takže idea, že si kliknete na vysněnou rodinu a ona vás hned přijme, se rozhodně nekoná. Připravte se na dlouho trať, procházení desítek profilů, odesílání emailů, aby vám nakonec přišla odpověď, že si vybrali někoho jiného. Hledání bude o to delší, o co méně vhodný jste kandidát. Ideál je chtít vyjet na rok, mít dokonalou angličtinu, bohaté zkušenosti s dětmi, vlastnit řidičák,  mít milion bohulibých zájmů atd. Do ideální aupair jsem měla propastně daleko, takže  jsem ve finále musela slevit ze všech svých původních požadavků a bylo mi úplně jedno, do jak velkého města pojedu nebo kolik dětí budu hlídat. A po několika marných týdnech hledání to nakonec přišlo - rodina, která si vybrala právě mě!

Jde se do další fáze. S rodinou jste si oboustranně odsouhlasili, že budete právě jejich aupair. Na řadu přichází organizační záležitosti. Opět vás odkazuji na výše zmíněný článek, je tam vše popsáno velmi podrobně. Velice dobře se poptat, co všechno budete muset dělat. Koho hlídat, jak často ho hlídat, co všechno uklízet, kdy budete mít volno, kolik budete dostávat peněz atd. Dobrým tahem je také vyžádat si email na jejich minulou aupair. Ta vám o rodině může říct spoustu užitečných informací. Pokud se vším souhlasíte, jdete se pomalu ale jistě do finále. Domluvit přesný den, když přiletíte, kam přiletíte a jestli je rodina ochotna vás vyzvednout. A pak už jen koupíte letenku a začínají přípravy na cestu...

Já jsem v tomhle směru narazila na bezproblémovou rodinu. Domluvili jsme se během několika emailů. Vůbec jim nevadilo, že nemám žádné extra zkušenosti s dětmi ani to, že neumím pořádně anglicky. Jejich minulá aupair mi je vylíčila v samých pozitivech. Byli velmi ochotni mě vyzvednou na letišti, které bylo nejvýhodnější pro mě, i přesto, že blíž k domovu měli jiné. Čekaly na mě dvě starší děti (žádná uřvaná batolata), psi (jupí, miluji zvířata) a pobyt v menším městě jen velmi blizoučko od Londýna. Paráda!

KVĚTEN 2011 Byl ve znamení organizačních příprav. Datum odletu byl stanovený a já jsem do té doby musela stihnout vše, co dalšího půl roku prostě nepočká. Byla to velmi hektická doba. Dokončit všechny důležité zkoušky ve škole, které nejdou přeložit do dalšího roku, vyřídit formality k prodloužení studia. Poté kontrola a výměna všech důležitých dokladů - v bance zřízení embasované karty, výměna klasické karty,jejíž platnost končila v době, kdy už budu dávno za hranicemi, kontrola občanky a pasu, zda nevyprší platnost v době pobytu! 

Jelikož jsem měla status studenta, odpadlo mi mnoho starostí ohledně pojištění, zařizování na úřadu práce atd. Jediné, co jsem si zřizovala, tak klasické cestovní pojištění. Tady vám jen poradím, abyste si prošli poctivě všechny dostupné nabídky. Setkala jsem se s tím, že za totožné služby se cena pohybovala v šíleném rozptylu 2 - 6 tisíc, což je hodně velký rozdíl. 

Abych toho neměla málo, v této době jsem ještě narychlo prošla intenzivním 5ti týdenním kurzem angličtiny (3x týdně 4 vyučovací hodiny). Nebyl to špatný nápad. V prvních týdnech pobytu jsem těžila téměř výhradně z toho, co jsem se zde naučila.

Na úplný závěr jsem ukončila nájemní smlouvu, nastěhovala všechny věci k rodičům a pomalu začala doba loučení...

ČERVEN 2011 A už je to tady. Nejvyšší čas zabalit vše potřebné. Rozhodně nejde o lehkou záležitost. Zabalte si věci na půl roku do jednoho kufru! Byl to trochu oříšek, ale nakonec se zadařilo. 

Jestli jsem v následujících měsících bezmězně věřila, že to zvládnu, s blížícím se odjezdem jsem pomalu ale jistě začala propadat panice. Jedu do cizí země, za cizími lidmi, neumím anglicky. Co tam jako budu dělat! Naštěstí v tento moment už mě držela rodina. Jak mi v prvních týdnech plánování nevěřili, v této chvíli mě stoprocentně podporovali a utěšovali, že to dobře dopadne.

3. června 2011 Den D - Mám nervy na dranc. Neumím anglicky, jedu do cizí země za cizími lidmi! Aby toho nebylo málo. Poprvé v životě poletím letadlem. Sama!!! K tomu to loučení. Půl roku neuvidíte své nejbližší. Jednu z nejtěžších chvil prožívám na letišti. Strach mi podlamuje kolena. Přísahám, kdyby mi rodiče nedali kufr k odbavení a nedostrkali mě k celní kontrole, tak se otočím a uteču. :-) Na letišti vše naštěstí proběhlo hladce. Sedím v letadle - bojím se. Hrozně hrozně moc. Let je velmi krátký, za hodinu a půl přistáváme. Další velmi silný moment. V momentě, kdy se letadlo dotkne země a ozve se Welcome to London Luton, vím, že už není úniku. Rvou se ve mně dvě mé já. Jedno se dme pýchou - Vidíš to, dokázala jsi to! Druhé brečí - proboha, co jsi to udělala! 

U celní kontroly ze sebe vysoukám své první roztřesené Hello. Naštěstí i zde se to obešlo bez problémů. Vyzvednu si své zavazadlo a pak už mi vážně nezbývá nic jiného než se do toho vrhnout po hlavě. Soukám za sebou svůj kufr vydávám se do letištní haly najít svou novou rodinu, kráčím vstříc svému půlročnímu dobrodružství...

(pokračování příště)