tipy vs. typy
Dobrou zprávou hned na úvod je, že jak tipy, tak typy jsou správně. Háček však nastává v tom, že pokaždé má to slovo úplně jiný význam.
tip/tipy - můžeme použít ve dvou případech: 1) někomu něco doporučujeme (mám pro vás tip na dobrou drogerii) nebo 2) něco odhadujeme (mým tipem je, že to vyhraje Petra)
typ/typy - druh, skupina s určitými vlastnostmi. Patří sem třeba typy pleti (suchá, smíšená, mastná) nebo typologie barev.
čistící vs. čisticí
Tohle je snad nejčastěji dělaná chyba jakou znám. Ta pravděpodobnost, že to někdo napíše špatně, je mnohem větší, než že to trefí správně. Důkazem budiž to, že i samotné kosmetické firmy to mají na svých lahvičkách kolikrát špatně. Jak to tedy je s čistícími/čisticími gely, mléky, toniky atd.?
V tomto případě musíme rozlišovat přídavná jména dějová a účelová. Přídavná jména dějová vyjadřují děj, který se právě odehrává. U dějových přídavných jmen se vždy používá koncovka s dlouhým ,,í" Zde většina z nás chybu nedělá, tohle známe automaticky. Problémem však je, že tuto koncovku vkládáme i k přídavným jménům účelovým, kam už rozhodně nepatří. Přídavná jména účelová vyjadřují, k čemu daná věc slouží a vždy se zde používá koncovka s krátkým ,,i".
Pro příklad naše oblíbené čistící vs. čisticí.
Abychom se vrátili k vašim lahvičkám. Pokud tvrdíte, že máte například čistící gel (s dlouhým ,,í"), tak to znamená, že vaše lahvička má ručičky a nožičky, vždy k vám přihopsá, očistí vám obličej a zase se sama vrátí na poličku. Pokud to tak skutečně je, tak tam klidně dál můžete nechat dlouhé ,,í":-) Jestliže však máte normální klasický produkt, který vy sami musíte vzít a sami ho použít, potom pouze vyjadřujeme, k čemu daná věc slouží, čili je to přídavné jméno účelové a všechny kosmetické čisticí vychytávky jsou s krátkým ,,i".
Tohle pravidlo se samozřejmě týká také těchto věcí: balicí papír, holicí strojek, žehlicí prkno, pečicí papír, hasicí přístroj atd.
standard vs. standart
Tentokrát je správná pouze jedna možnost, a to standard s ,,d". Toto slovo znamená obvyklou, běžnou úroveň něčeho, ustálenou míru. (např. můj standard je odličovat se každý večer). Písmenko ,,d" nám tam zůstává, i když ze slova uděláme přídavné jméno, čili standardní. V mluvené řeči si to mnohdy usnadňujeme a říkáme ,,standart či standartní" Měli bychom se však snažit, aby i v mluvené řeči bylo slyšet ,,d". Snadno se pak může stát, že se dostaneme ke slovu ,,standarta", kde už je ,,t" správně, ale význam slova je naprosto odlišný. Standarta je malá vlajka či fáborek a s našim původním slovem standard nemá společného vůbec nic.
odborný termín a skleněná vitrína
Tuto věc do nás vtloukala naše učitelka češtiny na střední škole a od té doby jsem na to hodně alergická. A že se to objevuje velmi často. Co se mi tedy nezdá? Podívejme se do slovníku cizích slov na ,,termín". Slovník tvrdí, že termín = odborný výraz. V momentě, kdy tedy řekneme spojení ,,odborný termín", tak ve skutečností tím říkáme ,,odborný odborný výraz". Což asi uznáte, že zní dost hloupě. Řešení je jednoduché, buď řekněte čistě ,,termín" nebo ,,odborný výraz", oboji znamená totéž a je to vlastně jedno, co použijete. Jen tyto dva výrazy prosím nijak nekombinujte.
Se skleněnou vitrínou se to má úplně stejně. Slovník cizích slov nám říká vitrína = zasklená skříň. Takže v momentě, kdy použijete spojení skleněná vitrína, říkáte vlastně ,,sklěněná zasklená skříň", což je opět blbost.
Takhle by se dalo pokračovat donekonečna, čeština je krásný a bohatý jazyk se spoustou pravidel a ještě větší kupou výjimek. Pro dnešek to ale ukončím a když mě za tento článek neukamenujete, tak vám slibuji, že vám někdy v budoucnu vyberu zase další časté chyby.
Znali jste všechna tato pravidla? Máte také nějakou ,,oblíbenou" chybu, u které se vám zdá, že ji ostatní dělají velmi často?
Zdroj: mojecestina.cz






